Otrokem z vlastní vůle

zdroj ilustrace:
Otrokem z vlastní vůle
Zase si tak sedím u kávy a dobrého doutníku. Mám to za sebou. Dva dny práce s lidmi, kteří se nějak ztratili sami sobě. Když jsem je poznal před dvěma roky, měli kuráž. Někteří si mě chtěli vyzkoušet, jak zvládnu krizový rozhovor v praxi. Fajn parta. Obchodnící duší i tělem. Lidi, co buď byli úspěšní, nebo dostali příležitost ukázat, co v nich je. Dobrá práce. Po chvilkovém pasování a oťukávání jsme se pustili do práce.
Dobrá práce, dobrý nápady, spousta energie. Potkali jsme se po půl roce. Tentokrát té energie nebylo už tolik, ale důvod byl totálně lidský. Minulou noc moc nespali. Slavili. Byl to pro ně dobrý rok. Dařilo se. Ale Obchodníci se poznají. Umí zmobilizovat zbytky sil pro úspěch. Nakonec jsme toho neudělali tolik, ale dobrý nápady, dobrá práce a chuť "To změnit". Odjížděl jsem tenkrát trochu s pocitem dluhu, že jsme to nezvládli všechno, jak to bylo v programu, ale fakt dobrá práce.
Teď si vedle mě sedla dvojice pěkných žen. Kamrádky. Smějou se, baví se, vypadají spokojeně. Zaujali mě. Pěkně oblečené, štíhlé, to si všimnu vždycky. Jen jsem si nebyl jistý těmi skvělými úsměvy. Tak trochu se mi zdálo, že vidím nějakou křeč. Asi už blbnu, jsou pěkný a mladý, tak akorát. To jsou zase myšlenky. Ha Ha ... Plzák by měl radost. S příležitostí prý roste promiskuita... No bylo by těžké říkat ne. Proto se raději vracím k původním myšlenkám, než začne takové to cukání v rozkroku, co výrazně motivuje k tomu něco udělat. "Slušnost je to nabídnout", slyším mého kamaráda.
No tenkrát jsme se rozcházeli s tím, že až se příště uvidíme, budeme zase dál. Půl roku nic. Jen nějaké personální změny ve firmě. Nic neobvyklého. Nový obchodní ředitel. Je divný, že se říká ředitel, jako by měl něco ředit a ne řiditel, jako by měl něco řídit :o))) Naše další setkání už bylo úplně jiné. Všichni jak vyměnění. Žádná jiskra, žádné legrácky. Nevěděl jsem, co se děje. Snažím se to rozjet, ale Nic Nic Nic. Všechny žerty poznámky se neodrážejí, jen sklouznou po jejich smutných tvářích, nenechají stopu úsměvu.
Pustíme se tedy do práce. Začínáme soupisem poptávky, co je třeba posunout, co řešit, co změnit. NIC NIC NIC NIC, prázdno. Jen jeden z nich, takový ten typ - Chlapák, to už nevydržel a povídá: "Jarda to je všetko na hovno". Známe se, čekám, kdy z toho zase vykouzlí dobrý vtip, jak on to umí. Je to vzácný typ člověka, co si dovede dělat legraci ze sebe. NIC NIC NIC. Ten Chlapák se jen hořce usměje, ale kontroluje, co na to zbytek skupiny. NIC NIC NIC.
Dělám, co umím. Výsledek je NIC. Přestávka, to mi zachránilo. A je nejspíš taky. Jdeme na coffeebreak. Tam se snad něco dozvím. Co ta změna? Usmívám se od ucha k uchu. Chlapák se ale otočí a jde si se svým chlebíčkem jinam, hlavně ne v mém směru. Jasné dám mu prostor.
Je tu Dračice. Taková ta ženská od rány. Známe se od začátku. Ženská, která řekne, co si myslí a poraďte si s tím. Jdu k ní se svým šálkem kávy. Neusmívá se, ale naznačuje mi, ať jdem trochu stranou. Jdeme. Za rohem se na mě podívá, má takový ten divný těkavý pohled stále zaměřený na to, jestli někdo neposlouchá.
Ty vedle změnili najednou téma i výraz. Nechci poslouchat, ale dost dobře to nejde. Jedna z nich vypráví o tom svým. Vzala si ho sotva před rokem. Takovej ten úspěšnej Chlápek. Super auto, super bejvák, super mobil, super Chlápek. Má se skvěle, dobrý. Ale podívám se jí na chvilku do očí. Jsou to takový ty těkavý oči, co kontrolují, jestli někdo neposlouchá. Hned odvrátila pohled, zvedla mobil, kontroluje, jestli někdo nevolá, nebo nepíše. Vypráví dál, jak to bylo ze začátku skvělý. Dostala směr, dostala inspiraci. Jasně byla neschopná, Chlápek z ní udělal Ranařku. Uděla ji svojí asistentkou. Ve firmě se to nikomu moc nelíbilo, ale on je třída. Vyletěl jak hvězda. Z oblastní ligy do Topu. A ona letí s ním. Zase kontroluje mobil. Vypráví, jak jeho jménem masí ty lidi u nich ve firmě. Jsou to líní sráči. Po lidech se musí hamtat, to jí její Chlápek naučil. Zase kontroluje ten mobil. Pokaždé jen na malinký moment se uvolní, když nic nezmeškala, je to vidět, úplně rozkvete. Teď je, když se tak vyplašená vlastně není vůbec zajímavá.
Zapálím si doutník a přemýšlím, kde jsem ten výraz viděl. Je to divný výraz. To není plachá laň, která ostražitě pozoruje svoje okolí. To jsou bystré oči, připravené k akci. Tohle ne, to je jiný pohled.
Jsem zpátky u rozhovoru s Dračicí. To jsou ty oči. Jasné, tady jsem je viděl poprvně zblízka. A měl je i Chlapák, že jsem si to nevšiml? Dračice mi vypráví, jak nový Chlápek v Topu zavádí nové metody. Jak si všichni odechli, když přišel. Je to ten Chlapík, co přišel, uviděl a zvítězil, mysleli si všichni. Ale on přišel, neviděl a chce zvítězit. To co mi dál vyprávěla, bylo to jak z Orwelovy Zvířecí farmy. Objevili se tu velcí Psi, co měli všechny přesvědčovat, jak dobře to Chlápek s nimi myslí. Psi se snaží seč to jde. Nařizují, kontrolují i to čemu vůbec nerozumí, ale když nic alespoň štěkají, aby si zasloužili ten žvanec, co jim Chlápek předhazuje.
Psi mají neomezenou moc, nejsou na řetězu pravidel, slušnosti. Mají nahánět strach. Chlápek si umí vybírat. Urostlí, mladí, nebojácní z nerozumu, rvou všechny a všechno na kusy. "Říká se", šeptá mi Dračice,"že pár dobrech už zadávili". Je to sen? Jde to? Asi jo podle toho, jak i Dračice kolem sebe pořád seká pohledem. Co to je za výraz, pořád mi to vrtá hlavou. Je po přestávce, jdem pokračovat.
Suma sumárum:" Žádné problémy nejsou, všechno se daří, nic jim nechybí.", jen pořád kontrolují ty mobily. Sem tam někdo z nich zbledne, sebere svoje dálkové ovládání - mobil a rychle vyběhne na chodbu. Když se vrátí, je ještě bledší, než když odcházel. Všichni se ne něj kradmo podívájí, skloní hlavu a NIC NIC NIC
Dneska je to fakt dřina. Když nic nechtějí řešit, zkouším jim nabízet nápady, které fungují jinde. Reakce NIC NIC NIC. Je konec dne, rozcházíme se. Všichni odcházejí se skloněnou hlavou. Jdu je vyprovodit, nasedají do svých pěkných služebních aut, pokládají mobily na sedačku a s tou skloněnou hlavou odjíždějí, bez radosti z pěkného auta, z moderního mobilu, z našeho dnešního setkání. Je mi smutno.
Vyběhnu do pokoje, to abych zůstal v kondici. Skočím do koupelny, podívám se do zrcadla. To co vidím mě překvapilo.V Zrcadle jsem viděl Smutek. Nebyl to ten výraz, co jsem začal pozorovat u nich a Ranařky v kavárně, ale moc už nechybělo.... To nebylo příjemné. Chtěl jsem si sednout k PC, ještě něco sepsat, ale NIC , pustil jsem TV a zase NIC, pustil jsem si muziku, NIC, nebylo to pravé. Prostě NIC.
Ta Ranařka vedle vypráví dál o tom, jak se má po lidech šlapat. Připomíná mi to, čemu se v managementu říká Cyklista. Cyklista se nahoru hrbí, dolu hamtá do lidí jak oživot, když se někdo dole ozve, slyší jediné: "jedeme musíme šlapat všichni, máme ambice, cíle a hlavně úkoly". Je to k smíchu, když vidím Ranařku, jak rozdává rány vlevo, vpravo a přitom je neustále... to je to, co nevím, co je.... ONA JE MIMO.
Mám to, už vím, co je to za výraz. Apokalypto, to je ono. Tam náčelník svému synovi ukazuje na zděšených vyděděncích jakou hroznou "Ne-mocí" je strach. To jsou ty oči, to je ten výraz. Tam jsem ho viděl, tam jsem si uvědomil, jakou strašnou moc má.
Ranařka teď vzala telefon. Dohonil jí Chlápek. Slyším jen chabé, slabé kňourání:"Víš miláčku já už běžím, jsem na nákupu, opravdu.", podívá se těma vystrašenýma očima na Kámošku a pokračuje:"Miláčku chceš ještě něco jiného, než jsi mi napsal do mailu?". Usmívám se, ale Kámoška nějak ztuhla, pozoruje jí. Nic neříká, ale je evidentně zaskočená. "Už běžím domů! Miluju tě!". Položí mobil na stůl. Nedokáže ani vydechnout, jak je vystrašená. "Já letím, pa, jsem ráda, že jsme si mohly popovídat". Zkontroluje mobil, sebere drahou kabelku a několik nákupních tašek a rychle se ztrácí mezi stolky. Chlápek to řídí...
To, co se mi stalo, že jsem byl ve fázi Smutku, bylo z pocitu zbytečná práce. Snažil jsem se ze všech sil něčím smysluplně pohnout. Snažil jsem se vyřešit problémy, o kterých jsem věděl, a NIC byl výsledek. Jak se ze smutku může stát strach, to mi vrtalo hlavou. V Apokalyptu, to bylo jednoduché, přišli silní, lépe živení a vybavení Inkové. Porobili si ty slabé, špatně živené rybáře, ale jak je to možné tady?
Kámoška se na mě usměje a požádá mě o oheň. Zapálím jí a konstatuji, Ranařka měla nějak na spěch. Usmála se a řekla, že před rokem dokázaly spolu prokecat celou noc, ale co je s Chlápkem, už to nejde, ale Ranařka se má teď prý dobře. Má moc, po té vždycky toužila. Jsou spolužačky a ona nepatřila nikdy k takovým těm hvězdám, ale teď to je jiná. Má dobrou práci, dobrýho Chlápka, má moc. Usmívám se. Ona se na mě podívá, začne se smát na celé kolo a říká: "Blbost, je v hajzlu, skáče jak šašek a ještě mu leze do zadku". Nesměju se, je to pravda.
Druhý den je o něco lepší, o málo, ale je. Podařilo se mi je pochopit, jsou nemocní Strachem, Bezmocí. Zkouším tedy změnit téma, pojďme zapracovat na sobě. Pojďme se zbavit Stresu (toho převlečeného Strachu farmaceutickými a terapeutickými firmami). Dej si prášek bude ti líp, když ne, dej si dva. Najmi si terapeuta, oni tě zbaví trápení. Když se jim to podaří, NIC se nezmění, ale už ti nebude tolik vadit. Když ty prášky občas zapiješ, zničíš dost neuronů na to, že si svoje zbědování nebuděš ani uvědomovat. Opravdu někteří to tak řeší. Když už se jim podaří se nanchvilku ztratit, zpijí se do němoty, narostou jim křídla po Redbulu s vodkou, jsou zase Chlapáci, vykřikují do světa. "Kde je ten Chlápek, co tu čepuje?" Ať se tu ukáže srab a NIC. Naštěstí. Bojím se, že jejich odvaha by se změnila na servilitu toulavého psa, když mu hodíte kousek žvance.
Jsou unavení nočním hrdinstvím, ale spolupracují do chvíle, kdy se dostaneme k osobním cílů. Nemají už žádné, musí plnit úkoly, ne cíle, ale úkoly. Každý den někteří i hodinu posílat hlášení o plnění plánu a úkolů. To byly ty chvíle hrůzy, když odcházeli z místnosti, a protože úkoly se splnit nedají, vraceli se bledší a bledší.
Napadlo mě ukázat jim, jak se dělá Diktatura, poslouchají, někteří o tom přemýšlejí. To mě povzbudilo. Diktatura dobře funguje v ohrožení. Pak přijde Chlápek, co ví, co má dělat. Ví co, neví jak, ale to nevadí, to mají udělat ONI.
Stačí je zbavit přehledu o čase, zaměstnat je tak, že už nevědí kolikátého je, jaký je den, jen plní úkoly, nevědí často proč a k čemu. Mají strach, že to nestihnou. Pak je potřeba zbavit je Nadhledu. Nesmí se orintovat v tom, co je detail a co celek, ideální je urdžet je s hlavou u země, pak uvidí jen detaily a celek je přestane zajímat, úplně nejlepší je natlačit je k sobě strachy tak blízko, že jediné, podle čeho se mohou orientovat je zadek kolegy, pustit na ně Psy, co štěkají a nevědí proč a ti tam udělají ještě větší paseku než úkoly. A Ten Pes, který by chtěl přemýšlet, z toho udělat Pejska a přidat ho do stáda, dostane Úkol a je tam, kde má být, moc zvedal hlavu. Pak je Strach z toho, že něco opominete.
Dobrá práce, ale ještě lepší je, když jim vezmete Odvahu. Podívat se na na sebe a uvědomit si, Kdo jsem, když se řídím nejbližším zadkem ve svém okolí. To nemá ten příjemně lechtivý erotický kontext, to je chuť se tam schovat, nebo alespoň se nevidět.
Odvaha něco řešit, s něčím do budoucna nesouhlasit, ta se sebere veřejnou popravou několika zoufalců, co si stáli za svojí profesionalitou. A Úplně nejlepší je pošpinit jejich památku, aby ani naděje, že když někdo padl Hrdě v boji, měla nějaký smysl. NIC NIC to byla jediná reakce, žádný AHA efekt, ale NIC.
Jak z toho? Snažím se pokračovat, ukazuji stupnici Svobody. Žádná Svoboda je přehlížení toho, co se mi děje, hraju, že to není, a kdyby to mělo vypadat, že to tak je, já to prostě nevidím. Nesvoboda je:" Když to víte, ale vyhýbáte se tomu". Uhýbáte, jak můžete, a když už byste mohli, pomůžete si šlehnutím toho, že řeknete: "To se nedá". Malinká Svoboda - Smíření je, když si to Přiznáte, jak na tom jste a naučíte se Tím žít.
Alespoň si nelžete a žít s tím, že jsem se nechal uplatit auten, mobilem, funkcí se dá. Vidím to kolem sebe každou chvíli. Opravdová svoboda je v tom, že to víte, a děláte něco proto, aby se To změnilo. A když To skutečně nejde? Přiznáte prohru, ale neskloníte hlavu a neodejdete, Nejste Otrok, člověk bez Svobody.
Kámoška zaplatila, usmála se na mě a ještě jednou prohlásila: "Je to cvok, takhle se nechat zmasit. Je hloupá, nechce ho Chlápka Zklamat, když jí pomohl a věřil jí"."
Je po všem. Sedím sám a přemýšlím, co se dá pro ty lidi udělat.
Mojžíš prý odvedl národ otroků do pouště a z pouště se vrátili svobodní lidé. Otroci tam zůstali. Není divu po 40ti letech asi nepřežili. Ti Noví Svobodní Lidé byli zvyklí na těžké podmínky, naučili se přežít a to jim dalo Sebedůvěru pro svoji budoucnost.
Zvoní mi mobil, zvedám ho. Smích mě přejde. Volá moje Matka. Dost důrazně mi vytýká, proč jsem nezavolal, kde jsem a co dělám. Přihlouple se usmívám, doufám, že nikdo neslyší, jak se do mě, Svobodného Člověka kolem padesátky dala. "Mami", snažím se jí chabě uchlácholit, "Já se určitě stavím, vím, že musím, je to můj Úkol". Zahlédl jsem se naproti v zrcadle. To co vidím je Strach, Strach z Autority. "Mám dálkové ovládání, proč jsem to zvedal? Proč jsem se nebránil?" Neuděla jsem NIC.
Fuj, to mi jen napadlo, jak by to asi vypadalo, kdybych Matce dovolil, aby mě zbavila Svobody. Ne nikdy Matko. Neudělám NIC, když já se rozhodnu, ne když Ty nebo nějaký Chlápek si usmyslí. Jsem svobodný člověk. Zatím

Špatný den

Ilustrace zdroj: http://beinart.org/artists/shawn-barber/
Špatný den
Ráno, jako každý jiný v našich zeměpisnejch délkach a datumu, který je. Ale je jiný. Těžký vstávání. Ne po prohýřený noci, ale nějak je těžko. Není nic, do čeho by se chtěl jeden pustit. Není to nuda, je to únava. Ale z čeho proboha. Nic zvláštního se neděje. Práce jako vždycky. Problémy jako vždycky. Lidi jako vždycky. A přece je to dneska jiný. Srát na všechno. To je stav.
Včera jsem přijel pozdě. Navštívil příbuzné, taková ta návštěva z povinnosti, ale i protože jsme se dlouho neviděli.
Mají hosta, Tetu z venkova. Taková ta Hodná ženská. Chudinka je už vdova, ale ulevilo se jí. Strýc už konečně umřel. Žili spolu přes 50 let. Strýc už se má dobře – slyším několikrát. Bylo to s ním ke konci těžké. Už se o nic nezajímal, jen ležel v kuchyni na gauči a čekal, až si pro něj přijde.
Když jsem Strýce naposledy viděl, vypadal docela dobře, je to tak víc než rok.
Stavěl jsem se za bratranci Matkou a Šroubkem podívat se na jejich nový výtvor - veterán ze 30 let. Fakt pěkná práce, jsou fakt šikovní. A Strýc se přišel podívat o hůlce, ale vypadal dobře. Posadil se na sluníčko a chvíli jsme si povídali. Moc už toho do budoucnosti neplánoval, ale zájem měl o všechno. Co děti, co naši příbuzní, co ženský? Když jsem teď rozvedený. To mu ještě trochu zablesklo v očích.
Bylo to milý. Pak vyprávěl jaká auta znal, když se o to ještě zajímal, vyprávěl o tom, jak on jezdil na motorce. Byl v pohodě.
Pak prišla Teta. Vzala si mě stranou a stěžovala si na Strýce, jak už je na tom špatně, jak mu to nemyslí, jak si nic nezařídí, jak všechno leží na ní - Chudákovi. Snad se z toho zblazní, ale jsou spolu tak dlouho. Ticho. Smutný ticho, divný ticho. Já viděl před chvilí jinýho Strýce, než jakého mi popisuje.
Strýc vidí, co se děje, a vezme si mě taky stranou. I on si stěžuje. Teta to myslí dobře, ale ona je moc hodná. Nic mě nenechá dělat. Kdyby mohla, uváže mě na postel a bude se o mě starat jak o mimino.
Hele já se natáhnu a ona hned letí a přikreje mě. Jasně spí se líp a taky pak spím dýl, ale pak chci vstát a jít se projít na ulici a ona mě nepustí. Protože navařila a já nevděčník chci jít pryč. Tak jestě chvíli na gauči počkám. Dá mi jídlo až na gauč, abych to neumazal, uváže mi plenu kolem krku. Naláme mi chleba do polívky, a protože to se blbě jí, bryndám. Tak si ke mě sedne a začne mě krmit, je to hloupý, ale tu lžíci už nepustí z ruky. A takhle je to den ode dne víc a víc.
Nevím co si myslet, ale nejméně někde uprostřed to bude. Teta odchází a volá Strýce, aby si pospíšil, že si musí lehnout, že tam má ty prášky, a taky že už bude oběd. Dívám se na Strýce. Ještě jednou se ohlédne. Usměje se (myslí si chudak, že to má ještě pod kontrolou) a jde o své hůlce za Tetou, jak zvyk velí.
Ještě s klukama probereme nějaké detaily jejich výtvoru, loučím se a odjíždím.
Vidíme se znovu asi za půl roku. Mezitím jsem se stavěl u našich příbuzných, to je vlastně u Tety II., jsou sestry a vždycky spolu držely. Teta II. mi vypráví, jak to Teta I má s tím Strýcem těžké. Už jen leží, musí ho Chudinka Teta I. krmit a teď mu už nosí i nočník, ale bude mu muset dát pleny. Jak to má Chudák Teta I. všechno hlídat, vařit, uklízet a ještě se o něj starat, jak o malé dítě.
Zarazilo mě to. Já naposledy viděl jiného Strýce. Viděl jsem tu jiskru v oku, když šlo o ženský :o). Rychlá změna.
Jel jsem se na Strýce podívat. Teta II. měla pravdu. V rohu cimry na gauči už leží jen torzo toho, co jsem viděl před půl rokem. Vezmu ho za ruku. Nic. Teta I. mi říká, ať ho nebudim, že je pak těžké ho uspat. Že si vymýšlí nesmysly, chce ven. Kdyby se mu venku něco stalo, kdo by ho tahal domů.
Je na tom špatně, naposledy chtěl za klukama do garáže. "On už blbne vždyť by tam ani nedošel. Vždyť on se ani sám nenají a chtěl by někam chodit." říká Teta I. ustaraně.
Sedl jsem si na kraj gaucě, držel jsem Strýce za ruku a díval se na něj. Teta pokračovala: „Domluvila jsem se doktorem, dal mu nějaký prášky na uklidnění a na spaní“. Teď už se to s ním dá vydžet. Je mi divně, tohle je výsledek více než 50ti let soužití. Strýc na chvilku otevřel oči.
Žádná jikra, jen taková mlha v prázdných čočkách jeho očí, nepoznal mě. Nakloním se k němu a šeptám mu: „Ty ženský jsou furt fajn. Nejlepši jsou v posteli, když nemyslí a jen si užívají to, co mají rády :o) "
Strýcovy mlžné oči se podívaly mým směrem. Nic nevidím. Jen mlha v očích i duši zavíraných analgetiky. Vsadil bych se, že někde ve vnitř věděl, o čem mluvím. V jeho očích už to znát nebylo. Ty oči snad řikaly: „Nejde s tím nic dělat.“
Teta I. si toho všimla:“ Je mimo, už stejně nežije, ale já se o něj postarám.“
Ptám se, jestli by nebylo lepší nedávat mu tolik prášků, přimět ho, aby se alespoň sám najed, aby mu pomohla došourat se na záchod.
Teta I. se usmála a řekla, že je jak malý dítě, chodí do plen, ona ho pak umejvá. Hrůza, ale já mu ráda posloužím.
Odjíždím s hlavou plnou rozporů z toho, co jsem viděl a slyšel, to bylo úplně něco jiného.
Stavěl jsem se u známých. Teta II. se mě hned ptala na to, jak se daří Tetě I. Ani slovo o Strýci. Povídám, co jsem viděl, co slyšel, jak se mi nechce tomu všemu věřit. Teta II. se na mě dost přísně podívala a řekla rozhodně:“ Už aby Strýc zemřel, jinak se Chudák Teta I. zblázní. "
Jdu pryč. Takhle láskyplně bych nerad jednou skončil. All Inclusive servis, o to fakt nestojím. Někde jsem čet, že správný chlap má umřít ve stoje a v botách. Ne v dámské noční košili, s plenami v rozkroku a omámený práškama na uklidnění.
Asi za měsíc mi volá Teta II: „Konečně“ říká. Ticho, nevím o čem je řeč. „Co konečně?“ ptám se. "Konečně si Teta I. odpočine", nerozumím a ptám se přes slzy na druhé straně: „Co se stalo?“, ptám se znovu: „Strýc je v nemocnici?“ „Ne, Teta I. to nechtěla, chtěla, aby umřel doma. A teď už bude mít Teta I. klid. Už bylo na čase“ říká Teta II. "Už to bylo hrozný, jen ležel na gauči, slintal, kadil do plen. Už to má Chudák Teta I. za sebou, konečně."
Sedím a před očima mi letí minulost, jak splašený film. Strýc v mnoha podobách - Hasič, co se uměl opít tak, že ho kamarádi přinesli domů na dveřích od záchodků z hospody, ale druhý den, jen co se rozednilo, už vyrazil na pole. Pytlák co mi jako klukovi ukazoval malorážku, se kterou občas vyrazil k Labi. Pak bylo srnčí na smetaně. Pak starý „pérák“ a ta jeho motorka, na který jsem si jako malej kluk hrál na cestovatele.
Pak dlouhá pauza, co jsem se motal svým životem a na Strýce si ani nevzpomněl. Potom, po letech, ta dvě setkaní během posleního roku. Jiskra v oku, když jsme se bavili o ženských po rozvodu. Ta mlha v jeho očích, když už jen ležel v plenách, jak špinavá kupa prádla v rohu cimry na gauči, a jen čekal. Už to má za sebou....
Nechci na nic myslet. Podle mě to má za sebou Strýc a možná to už věděl. Podal se láskyplné tyranii své Tety I. a ukončil to pro ní, aby neměla tolik starostí. Rok a je to.
Na pohřeb nejdu. Nechci vidět to, jak všichni děkují bohu za záchranu Tetiny duše ukončením tepu srdce meho Strýce.
Jdu si dál svým životem. Jen tu a tam zaslechnu, jak Teta I. teď žije. Je s mladými na výletě, všichni se snaží, aby zapomněla na hrůzný konec Strýce. Jsou někde v lázních. Prý tam bylo několik ExStrýců, co jí nadbíhali. Exstrýci s hůlkou a takovou tou jiskrou v oku...
Je mi z toho smutno. Já znal jednoho, co měl nějaké ty jiskry jestě před rokem a dnes "veselá vdova" si všímá jisker jinde.
To je minulost. Včera mi Teta I., která byla na návštěvě u Tety II., vypravěla, jak ten gauč v rohu cimry, co vyhodila, když Strýc zemřel proto, aby už jí to nikdy nepřipomínalo ty hrůzy, se rozhodla vrátit na své místo. Už jí to přešlo. Plánuje, že si tam odpoledne lehne, natáhne si nohy a odpočine si. Je to prý lepší než v křesle.
Je mi to divné, přivřu oči: „ Takhle to před rokem začínalo“.. Prý Syn jí říká, že by si měla lehnout, odpočívat, sehnal jí prášky na uklidnění....
Strašlivý scénář, láska, starostlivost, zájem o pohodlí? Co je skutečnost?
Hrozný ráno, takovýhle myšlenky. Blbost, dám se do něčeho. Nic moc se mi nechce. Vezmu auto, zajedu někam pryč od lidí, pustím si dobrou muziku v autě, otevřu plechovku kafe, píšu si poznámky ze života ha ha :o)).
Pak si představím, že až se za pár hodin vratím v botách a ještě živý. Moje přítelkyně se na mě podívá smutnýma očima plnýma pochopení pro moji dnešní náladu. Zastoupí mi cestu a podívá se na moje boty. Jemný signál toho, jak se dá chlap snadno odzbrojit - vezmi mu boty, nech ho jen v ponožkách. Ještě lépe dej mu bačkory a je hned poloviční.
Ne bosé nohy. Na boso se dá dobře bojovat a bosý chlap se cítí silný tím, že je v kontaktu se zemí. Ponožky mu berou stabilitu, směšně v nich klouže, zkracuje krok do slabošského cupitání po naleštěné podlaze v pozici neurotické gejši.
V bačkorách je to ještě horší. Smrádek, ale teploučko, úplné odevzdání se pohodlí cizí péče „o)) Kastrace vlastním pohodlím.
Skloním se před mou Přítelkyní, zuju svoje boty, sundám si ponožky, pro kontakt se zemí, jsem svobodný muž, který se chce dobře cítit a mít zemi pod nohama.
Usměje se na mě, mile, starostlivě. Zavede mě k pohovce a jemně mě vyzve k odpocinku. Ne k živelnému řádění hormonů s doteky s ní a se zemí.
Sednu si. Nedůvěřivě, ale přeci. Zase milý, chápající úsměv, přináší mi deku. Abych si mohl v klidu odpočinout. Zvedá moje nohy. Ty ztrácejí kontakt se zemí. Balí je láskyplně do deky.
Už nemám kontakt se Zemí, není to po ráně od soupeře. Stačilo na to pár usměvů, nějaká ta nabídka pohodlí a lásky.
Nechal jsem se odtrhnout od Země dobrovolně.
Pryč, pryč.... Nohy na zem, bradu vzhůru. Ne být bradou vzhůru. Nenechat se ovládat blbou náladou, ani láskou a opatrovnictvím...
Ven.. tam, kde se dá umřít ve stoje a v botách.. To je smrt pro muže. Boty jsou to brnění proti pohodlné smrti.
Divný den... Ale někdy se to stane, i tento den přejde, tahle nálada skončí, tak proč sundavat boty a ulehnout?

Kde jsi nechal koule

Kde jsi nechal koule
Tak jsem zas jednou s kamarádem. Pozval mi na setkání s jeho kamarády do moravského sklípku. Přiznám se, že nejsem moc společenský, ale tohohle kluka mám rád.
Začínal u mě, potom co dokončil školu, přestěhoval se do Prahy a začal se rozhlížet, jak to v životě chodí. Pak jsme se potkali. On mi napsal, že by chtěl se mnou dělat, líbil se mi, tak proč ně?
Byl schopnej, takovej ten "mladej sekáč, co se nezakecá". Učil se rychle, uměl si udělat ty správný známý. Dokonce začal s golfem. A jednoho dne přišel s tím, že chce dál, že mu vyrostly křídla a musí je roztáhnout. Jasně, to se stává. Jako trenér vím, že je vlastně úspěch, pokud vás vaši svěřenci překonají, ale vždycky je to chvíle k zamyšlení.
Dohodneme se, co ještě dodělá a je pravda, že spolehlivost a pracovitost byly jeho silnou stránkou. Odešel, ale zůstali jsem přáteli. Mám to radši něž scény, vyčítání a dělání si naschválů. Je to už slušná řádka let, co rozvinul svoje křídla a vydal se do výšin kariéry. Sleduju jeho let. Je dobrý, fakt dobrý. Naše setkání jsou sice řidší a řidší, ale vždycky si máme co říct.
No a najednou pozvánka do sklípeku s jeho kámoši. Proč ne? Neznám je a pokud budou jako on, bude to ok. No tak úplně ne, ale já to zvládnu. I on se přeci jen začal měnit. Když jste vysoko, chcete, aby to bylo i vidět, a protože jste s jinými orly ve výšinách, začněte se po nich trochu trošičku opičit, jasně že po těch nejlepších to až vystoupáte, aby to bylo na první pohled k poznání. Tak se začne víc a víc cestovat na co nejluxusnější místa s nejluxusnějším servisem, malinko, pomalounku se začíná ztrácet kontakt s pevninou, ať letíte jakkoli vysoko, musíte stejně dopadnout. Ale je to v normě.
Vracím se z práce v zahraničí, takže jsem zmeškal start ve sklípku. To bývá špatně, nebo dobře, podle toho, jak se dokážete naladit. Jsem naladěný na všechno, těším se na toho mého orla. Jo, jo tady se daří. Auta jak v ženevském autosalonu. Taky jak jinak, symboly moci, to se nosí.
Jdu pozdě, soudím podle výrazu mého kamaráda. Má jí jak z praku. Není na mol, ale vyjadřování už nemá tak úplně souvislé, i když má pořád ještě jiskru. To bude to, co říká, když se ptám: "Jak to děláš Karle, že po tobě ty ženský tak jdou". Fakt ten pacholek má s sebou vždycky moc pěknou ženskou. A já jak jinak tiše závidím a co víc ony se v něm fakt viděj. Ne že ho maj jen jako vstupenku do vyššího levelu. On se vždycky směje a říká:"Vole slušnost je to nabídnout, pak je to věc statistiky. Já jedu 1:5" a řechtá se na celý kolo. To on umí. Má šmrnc, to se musí nechat. Ikdyž je lehce v oparu.
Začíná rytuál představování. Všichni načatí, spokojení se sebou, se svým životem. Ne nejsou to žádní svatí muži v poloze lotosového květu. Většina z nich jsou vlastně úplně normální, možná i průměrní muži, ale představování tak nevypadá, fakt ne.
Tohle je Míša (dosadil jsem jako jistou formu analogie a tak budu pokračovat :o), je to chlap, co se mnou začal před dvěma roky. Dneska vydělává 300 000 měsíčně. Míša:"jó dva roky", huláká a řve, jak ruský medvěd na celý sklípek, zní to šíleně. Už asi pil dost a dost.
Tohle je Ferda,vydělává na nás kolem dvou mega ročně, je to šlechtic. Chvilku se odmlčí, protože Pan baron si dává na čas. Směju se, beru to jako srandu. On ne! Podívá se na mě a představí se s nonšalantní poklonou:"Jsem Ferda z Lesa, potomek Ferdů Burgunských, vzácný v našich končinách". Dívám se tomu člověku do očí. Myslí to vážně. Přešel mě smích.
Začal jsem se dívat skrze něj na zbytek té tlupy. Jsou si podobní, stejní a jiní na moje gusto příliš divní. Mám rád exoty, kteří jsou něčím jedineční, i když často zbytečně, ale jsou svoji. Tihle ne. Byla to zrcadla jednoho obrazu zdeformovaná jen nedostakem fantazie svého vůdce. Těch představení bylo asi patnáct. Nic jsem si z toho nezapamatoval.
Jen ještě Šmudlu. Ten byl milý. Dozvěděl se, že se zajímám a angažuji v bojových sportech, a přišel mě řádně opilý přesvědčovat o tom, že on zná PRAVDU o bojových sportech. Sám BÝVAL velký sportovec, to už je dávno. Bylo mu tak 27 let, to jsou kluci v nejlepším, on už to skoro zapomněl, ale nejlepší BOJOVNÍK to byl.
Byla to alespoň legrace. Byl takový ten teoretik, co viděl několik filmů s Bruce Lee, byl na dvou trénincích Juda a viděl v TV Aikido. To byla jediná skutečná legrace, hlavně když začal opilý předvádět sek tygra, kterým i dnes skolí klidně Míšu, kdyby chtěl. Ale velice obezřetně pozoroval jestli to náhodou Míša neslyší.
Můj kamarád zatím pil a pil. Já poslouchal Bojovného Šmudlu. Míša pomalu a jistě usínal. Najednou zábava utichla, ztratilo to šťávu. Šel jsem ven si zapálit. Našel jsem tam Ferdu, jak se nahřívá u grilu a povídá si tam sám se sebou. Stoupl jsem si kousek dál, abych ho nerušil. Všiml si mě, škoda. Chtěl jsem si v klidu zakouřit, rozloučit se, jít na hotel a ráno domů. S nima o sponzorování našich kluků jednat nebudu. To jsem už věděl.
Ale jak jsem řek, Ferda si mě všimnul. Podíval se na mě a začal se smát. "Tys je prokouk! Jsou to blbi co?" Díval jsem se na něj a přemýšlel o tom, co mi to tady vykládá. "Co tím myslíš?" zeptal jsem se. "Jsou to blbci. Ha ha. Maj naditý kapsy prachama a nevědí co s nima". "Víš já jsem strašně chytrej, já na to beru prášky". A vytahuje nějaké platíčko slušně vybalených buněk. Říkám: "Ferdo, jak se to pozná, že je někdo strašně chytrej?" Ferda mlčí. Potáhne z vajgla. Zahodí ho. Vezme další cigaretu. Všechno tak trochu jako baroni ve starých českých filmech. Zapálí jí, slupne další prášek a dá se do vyprávění.
Nikdy jsem nic nebyl. Měl jsem špatný původ. Ty kurvy komunistický mi nedovolili studovat. Vyučil jsem se elektrikářem. Nijak moc mi to nebavilo. Stavěl jsem nějaký zesilovače a načerno je prodával. Byly prachy. Pak přišla revoluce, podnikání. Dal jsem se do toho. Začal jsem tahat nějaký věci z venku. Tady to vyleštil, přelepil nálepky a Pioneer DeLux byl na světě. Šlo to dobře. Zaměstnal jsem dva lidi. Dva plus já třikrát víc Pioneer DeLux na trhu. Jedeme.
Nemám vzdělání, tak jsem si udělal manažerský a obchodnický kurzy u Anglánů. Fakt klasa. Zkámošil jsem se s těma lektorama. Firma rostla. Chvíle ticha, pan baron Ferda Pionee Delux dává důležitou odmlku. To ticho nevydržím, je dobrý. "Hele Ferdo, jaký Angláni, jaký kurzy? Něco o tom vím. Taky jsem s Angličany spolupracoval do 92". "Byli fakt klasa, co jsem se naučil, mám od nich." opakuje dokola snad už po čtvrté. Asi skončil, zasekla se mu stopa, snad ji nevyhodí. "Byli to lidi od BuTiC". "Ty znám, s nima jsem dělal." říkám. Ferda se na mě podívá, hledá v registru, jestli jsme se někdy v minulosti nepotkali. Ne. Je to na Ferdovi vidět. "To byla klasa." zase se zasek. "Fakt klasa". Měním téma. "Jak to souvisí s tou chytrostí Ferdo?"
"Strašně." Ticho.
Balím to, ten má dost. Zahodím nedopalek, usměju se a jdu se rozloučit s kamarádem. Chytne mi za rukáv a šeptá mi. "Hale já vím jak to chodí. Našel jsem tyhle voly. Voni zaplatěj všechno, hlavně když jim řeknu, že je to to nejdažší, a že to tady ještě nikdo nekoupil, a mám je. "Je mi divně. Tam vevnitř to byl jejich super Ferda, tady je to docela slušný Ferda Lump. "Jsem strašně chytrej" slyším ještě za sebou. Koukám, kde mám kamaráda. Sedí, dívá se do země. Tam leží jeho pes, smutně se na něj dívá. Myslí si svý. Já taky.
Jdu k němu a říkám:"Máš dost kámo, jedem na hotel". Podívá se na mě. Má v očích slzy. Pil už asi dost. "Tys mě udělal, tobě za všechno vděčím." Směju se, klasika opilecké brumlání. Zvedám ho ze židle, jeho pes vrtí ocasem, asi toho má taky dost.
Najednou strašlivý řev. "Šéf, je tu šéf" huláká Ferda s platem od prášků v hubě. Vypadá to směšně, snad i trochu slintá. Zkuste si to někdy řvát s platíčkem od prášků v hubě. Míša se probral. "Šéfe", zalkal jak dítě, co ho vidí po celodenním stání na hanbě. "Šéfééééé" už to zní jako vití hladového vlka. Šmudla předvedl své kung fu a přiskočil držet dveře.
Tak to chci vidět, co se bude dít. Sednu si, kamarád mi tím pádem skončil na klíně, pěkná dvojka, pes zase zmizel pod stolem, asi to už znal.
Šéf vešel. Docela normální chlapík kolem 40, dobře stavěný. Na první dojem chytrý a hlavně úplně střízlivý. Nazdar bando zahalekal. Nalejte mi. Ihned je na stole 10 - 15 rukou co nabízejí skleničku. Někdo sehnal čistou, někdo jen jen vylil tu svou. To aby byl rychlejší než ti druzí.
Legrace, teď už. Míša škemrá se svojí skleničkou, aby ji dokázal prosadit. Všiml jsem si, že elegantně odstavil Šmudlu i s jeho Kung Fu. Šéf si vyžádal čistou od sklepmistra. Můj kamrád se zatím probral. "Šéfe". Tady je všechno ok. Koukám, myslel jsem, že je to partička kámošů, co se šli trochu rozjet po namáhavé práci, ale asi jsem to špatně odhad.
Šéf mého kamaráda pochválí. "Já vím Kamaráde". Můj kamrád se lísá jak ten jeho pes.
Je mi z toho divně. Snad aspoň ten chlap má rozum, zatím nepil a je Šéf.
Kurva! Zazní to jak salva z kalšníkova. Kurva! Další dávka. Šéf se polil.
Ticho jak v hrobě. Stojím, dívám se na ty lidi. Ti, co to ještě nezvládli, zbledli právě teď.
Kurva! Další dávka.
Můj Kamarád chvilku bliká očima, přemýšlí, já taky. Co z toho bude?
Kurva! Zkouší to můj Kamrád nesměle a sleduje z podhledu šéfa. Šéf se na něj podívá. Chladně, odměřeně. Ticho. Pak se usměje. Vzal to. Kamarád je Hrdina, je pořád ten nejmocnější po šéfovi. Kurva! Zařve s větší jistotou. Kurva! Kurva! Kurva! Najednou i Míša zvedá svojí skleničku, leje si jí na hlavu a skanduje :"Kurva! Kurva! Kurva!" A to už skandují všichni:"Kurva! Kurva! Kurva!" v rytmu hokejových fandů.
Šéf se jen usmívá. Nechává je skandovat. Můj Kamrád jim velí. Přijde ke mě. Řekne: "Já jsem Šéf a vy?"Představím se, jsem kamarád Kamaráda. Jasně dem ven. Zavelel.
Jdem, zapálíme si. On se usmívá. Jsem zticha. Dokouříme. Jdu pro kamaráda. Teď stojí na stole a mění skandování. Kurva už neletí. Teď je to "Píča, píča, píča". "Kde je tvoje kreativita? Vole" ptám se a nakládám si ho na ramena. Slyším odněkud ve výši mého pasu: "v prdeli". Míša ihned začal: "v prdeli, v prdeli, prdeli."
To jsme slyšeli jako chorál na rozloučenou. Šéf si nandaval nějaké víno do auta, a když nás uviděl, zvedl hlavu a povídá:"Dej mi na něj bacha, je to klasa, má super vliv na ty lidi".
Nesu Kamaráda do auta a přemýšlím, co jsem to zase zažil. Skoro ho házím na zadní sedačky a ptám se:"Kde si nechal koule vole?"
Sednu za volant a jedu s tím zoufalcem a jeho psem na hotel. Zezadu se ozývá" "Nevím, nevím, nevím..." a je ticho.

Mami, já chci....

zdroj ilustrace: http://www.odaha.com/odaha.php?f=OldBoy
Mami, já chci..
Dneska je to pech. Nákupy. Snad nejhroznější trest jaký znám. Toho lidu, těch zbytečných řečí všude okolo. Ta divná nevraživost u pokladen. To napětí, když není kam spěchat. Ale co, když to musí bejt? Musí. Tak jo.
Rychle se rozhlédnout, kde co je nebo co změnili. Vypadá to dobře, od doby, kdy jsem tu byl naposledy se zase tak moc nezměnilo. Vlastně se nic nezměnilo. I ti lidé mi přijdou tak nějak úplně stejní.
Beru si jen malý košík. Vím, co chci. To do něj rychle nandám a pryč odsud. Potřebuji nějakou zeleninu. Mířím skoro kolmo na cíl. Žádně zdržování, rozhlížení po tom, co stejně nepotřebuji.
Najednou jsem zbrzdil. Něco mi zaujalo, nevím, co to je, ale přijdu na to. Že by to byla ta maminka kousek přede mnou? Zlustruji to, co kdyby. No, nevypadá zle, ale něco je na ní divné, tak to nebylo ono.
Jasně. Na zemi, vedle koleček jejího poloprázdného vozíku, sedí na bobku malý kluk. To je úžasné, když se někdo dokáže takhle zabrat do něčeho. Zastavím se a dívám se na něj. Nádhera. Ten kluk objevil nebo vlastně objevuje "vesmír". To kolečko se zadrhávalo. Tak on k němu přidřepl, teď ho znalecky okukuje. Je vidět, jak se mu to v tom mozečku vaří. Jak se snaží si představit ve své fantazii to, jak by to mělo být. Jak tam probíhají ty stopy představ o funkci a účelu. Fakt dumá. Klekne na jedno koleno a zkouší tím kolečkem pohnout. Nejde to.
Zvednu hlavu a podívám se směrem k mamince. Je mimo klukův svět, ji nezajímá. Hledá něco v regálu. Jasně, to ona mě nezaujala. Je kyselá jako šťovík. "Nasraná jak dort."
Dvakrát dost rázně zacloumá tím vozíkem bez ohledu na svého prcka. Ale on to zvládá. Jen popoleze a pokračuje ve výzkumu. Jako by byl jen on a ten problém, proč se kolo netočí.
Usmívám se a jdu dál za svým problémem. Míjím je, ale v uličce je fronta. Zastavím se a docela s chutí se zase podívám na toho klučinu. Najednou cítím, jak se maminka na mě podívá. Zvednu hlavu, usměji se a očima vysílám vzkaz: "Ten kluk je super, nebudeme ho rušit, ať na to přijde."
Maminka se lehce začervená. Že by ta zpráva měla i jiný výklad? Lehouce se zamyslím. Jo, je to do docela hezká mladá maminka...
Najednou ona "rafne" toho kluka za ruku. Vyrve ho ze země na nohy, které ho neudrží. Jasně, teď byl ještě na hranicích vesmíru a najednou je tak napůl na kolenou a napůl v pozoru. Stašně vystrašeně se na mě podívá a rve ho z cesty tomu chlápkovi, co tak divně "čumí".
Zarazím se, asi si tu zprávu přečetla úplně jinak, já nejsem na chlapečky. Mám rád a obdivuji děti, ale tak normálně. Je mi divně.
Najednou se začne překotně omlouvat, že tady překáží, že ten "parchat je strašně neposlušněj" a že ona za to nemůže. Kluk začíná brečet. Je mi z toho nanic. Maminka mu tedy jednu vrazí se slovy:"Řveš, tak ať máš proč." Ječí na něj.
Ta chudinka, která se ze sebe před chviličkou málem rozbrečela, "masí" toho prcka. "Nemůžeš si tady hrát, tady pán kvůli tobě nemůže projít. Jsi fakt šílenej. Nic s tebou nehne."
Kluk pláče. Já si připadám jako hajzl, který to všechno zavinil. Maminka je na hranici zhroucení, soudě podle toho, jak jí zlostí a strachem přeskakuje hlas.
Jdu jak v mrákotách. Naberu zeleninu, celozrnný chleba, nějaký nízkotučný sýr. Jsem u pokladny a začínám se trochu srovnávat s tím, co jsem zažil. Fronta i na pokladně s deseti položkami. No co, budu mít chvilku si o tom zapřemýšlet. Koukám kolem sebe. Vypínám zvuk a pozoruju jen to, co vidím.
Strašně moc lidí. Většinou ve dvojici. Vozík - většinou muž a Nakladač - většinou žena. Projíždějí těmi plnými regály, hledají zázraky pro následující období. Podle objemu nákladu to vypadá tak na několik týdnů v zákopech. Nakladači to vedou, chodí napřed a dirigují svůj Vozík. Vozík apaticky postupuje jako jednoduchý robot. Dopředu, zastávka. Kousek zpátky - Nakladač zapoměl vzít ještě jednu chlazenou pizzu. Dopředu, zastav, uhni, otoč, čekej. To jsou povely, které neslyším, ale vidím. Nakladač se pohybuje víc individuálně. Pohybuje se na rozdíl od Vozíku proměnlivou rychlostí.
Dokonce dá občas i řeč s jiným Nakladačem. Podle toho, jak se jejich ramena, ruce a hlavy pohybují, vypadá to, že se ve všem shodují.
Na chvilku zapínám zvuk, ta shoda, to mě zajímá. "Hrozný co? Už je to zase dražší." Druhý Nakladač to jen potvrzuje. "A bude hůř", říká. Vypínám zvuk. Už je mi jasné, proč tak velké zásoby. Bude hůř.
Najednou jsem si všiml, jak si jeden Vozík zkouší zvýšit odbornost. Sahá do regálu, vytahuje láhev a zálibně si ji prohlíží. Má takový zasněný pohled. Ten pohled jsem viděl u několika studentů MBA, když si odnášeli svůj diplom. No, být Nakladačem s diplomem, to musí být fakt nádhera, vybírat, rozhodovat, ukládat na správná místa. Je to sen.
Nakladač je stále v limbu. Ten pohled se podobá tomu prckovi, kterého jsem před pár chvílemi objevil kousek odtud. To zaujetí, ten cit pro situaci. Ta naprostá koncentrace a ztráta pozornosti. Jen tenhle byl větší, na bobek by si nesednul a z kolen by se nejspíš nezvedl. Nekontroloval kolečka, ale měl v ruce lahev dobrého vína. Myslím si to. Podle regálu, ve kterém "trčela" jeho pozornost. Ani si nevšiml návratu svého Nakladače. Byl zaskočený, když se jeho "objektivy" objevily těsně u jeho tváře.
Zapínám zvuk. "Ty ses snad zbláznil. Já na tebe čekám támhle na konci a ty si tady čumíš do regálu. Je to hrozný. Jsi nespolehlivý. Víš, kolik toho mám na práci? Co ještě musím dneska naložit?"
Vozík je mimo. Dívá se do podlahy, je jasné, že ničemu nerozumí stejně tak, jako ten klučík před chvílí. Mají i stejný postoj. Je napůl v pozoru, napůl v pokleku. Je mu hrozně. Nic neříká. Jediné, co mu letí hlavou, je to, že ničemu nerozumí. Nakladač se ještě mile usměje na jiný Nakladač. V tom úsměvu je sdílené tajemství. "Ty Vozíky jsou všechny stejné."
Vozík se rychle vrátil do své přirozené Vozík pozice. Zaujal výraz odevzdání, jěště trochu schoulil záda. Podíval se na své povadlé bříško a zamumlal si něco pod neoholený podbradek.
Zvuk jsem měl vypnutý, ale vsadil bych se, že to bylo něco jako: "A co, nemám se tak špatně, dobře jím, na gauč už se se mnou nevejde a mám klid." S tou skloněnou hlavou následuje svůj Nakladač.
Najednou změna. Nakladač se zastavil na konci regálu. Usmál se. To bylo za tu dobu, co jsem je pozoroval, poprvé. Vybídl velice nápadným gestem svůj Vozík k tomu, že "může být na chvíli Nakladačem". Vozík se zastavil, spustil ruce dolů z madla vozíku a šoural se tempem Vozíku ke spodnímu regálu. Ohnul záda, tedy on je měl ohnutá pořád, proto pokrčil kolena skoro až do pokleku a vyndal tu odměnu. Jednu krabici vína Tesco. Narovnal se pouze v kolenou a "naložil ten poklad do vozíku".
Nakladač se usmíval. Dneska je v rozmaru. Jětě jednou mu bezeslov naznačil - tou bradou s pokřiveným úsměvem - směrem ke spodnímu regálu. Něco Nakladači najednou přeletělo přes oči, takový ten závoj záhadného vilného očekávání, který mívají ženy a kterému mi muži neumíme odolat. Ale na Vozík to moc nezapůsobilo. Zase spustil ruce, odšoural se k regálu, nabral ještě jednu krabici a šoural se zpátky. Možná ten závoj neviděl. Možná viděl a nechtěl vidět. Nevím. Každopádně dneska se měl fajn. Mohl nakládat.
Jsem na řadě. Nějaká "solárková dáma" za mnou jen podotkla: "Lojzo, vidíš, takhle má vypadat večeře." Všiml jsem si, že mi kouká do košíku. Otočím se, abych se na ně podíval. Ona vysportovaná, "vytmelená" a dokonale namalovaná - on docela obyčejný chlápek, trochu při těle s dost špatně padnoucím oblekem. Takový ten Hodný sponzor. Bylo mi líto, že mě, kterého nezná, mu dává za vzor. Otočil jsem se na něj a říkám:"Jasné, támhle si koupím doutníky, doma mám dobrý pití a tohle nesu manželce." Usmál se, snad pochopil. Ve chvíli, kdy se na něj podívala, začal mumlat: "Nic, nic jsem neřek," a díval se dolů tak submisivně, že jsem si vzpoměl na dnešní obrázky National Geographic se smečkou vlků. Šéfovi se do očí nesmíte dívat. On to věděl.
Mám zaplaceno, koupené doutníky, jdu do auta. Ten Vozík vykládá nákupy do auta. Jeho Nakladač mu jistě dobře radí, jak to má udělat, ale asi je taky zabraný do objevování a tak ona drží výhružně ruce v bok a protože nemá co nakládat, tak alespoň rozhazuje rukama.
Ten malý kluk už tady není, ale jeden chlapík Vozík si ho vzal, to kolečko se fakt netočí a tak se s ním špatně jezdí, ale on už to neřeší. Vozík se snaží stačit svému Nakladači, ať se točí nebo netočí.
Zapaluju si doutník, otevírám dveře od auta. Ta vysportovaná, nakašírovaná a vymalovaná dáma se po mně podívá. Jako by tam přeletěl takový ten tenký závoj vilného očekávání.
Usměji se. Sednu do auta, pustím muziku a odjíždím. Vzpomínám, jaké to je být Vozík svého Nakladače, jaké to je být rukojmí něčí nespokojenosti, jaké to je - nežít.

Počem ženy touží II.

zdroj ilustracehttp://www.behindthesofa.org.uk
Po čem ženy touží II
Tak tohle jsem našel: http://schroedinger13.blogspot.com/?columns-on, dobré, ale není to to, co jsem hledal. Zkusím tu Seznamku. Je jich halda. Asi to fakt funguje. Vyberu tu hlavní http://seznamka.cz/. Zaloguji se. A jde se na to. Jako v supermarketu, vše roztříděno do kategorií. Projedu pár inzerátů kluků kolem 45. Buď tam nejsou fotky, nebo jsou fakt slušně upravené, ha ha. Co holky? Trochu lepší, myslím tím, že tak moc nelžou, ale většinou jsou ty fotky takové, že není nic vidět. Polopravda je lepší než lež, z toho se snáze dostanete. Co kategorie? Vážné seznámení? Jo, je tam fakt sexy ženská, vypadá jak ďáblice co napodobuje mulatky z MTV. Nějak tomu inzerátu nevěřím. Pořád si říkám: "Po čem ženy touží"? Přemýšlím o tom. Když se na to podívám, jak žijeme, mám pocit, že je vůbec zázrak, že to tak nějak jde. I když nás příroda udělala tak, že do sebe docela slušně zapadáme. Někdy lépe někdy hůře, ale zapadáme. Ale zapadnout a žít - to je fakt úplně něco jiného. Zapadnout se dá, jak koukám, dost snadno. Otázka je, do čeho zapadnout :o)))
Hledám, lovím moudra na webu. Nick - co by dokázalo odpovědět na tu jednoduchou otázku. Už je skoro půlnoc. To je prostor pro diskuse, myslím si. Ty jsem tu taky našel. Jdu na to. První kategorie: Vážné vztahy.
Koukám, co se děje. Nejdříve mi zaujaly "Nicky" - je to takový pseudo podpis. Říkám si, jak by si s tím poradili zpravodajci. Dá se odhadnout, co je za člověka za Nickem? Samotný možná ne, ale pokud je tam Karkulka, Popelka, nebo Rumcajz - možná by se dalo. Ale stačí se dívat na konverzaci a už to začíná být trochu jasnější. No konverzaci. Myslel jsem si, že se tam konverzuje o "Vážných vztazích".
Omyl. Je to samé ha ha, hi hi, nějaký ten náznak konverzace: "Vařila jsem dneska celý den" a tisíc :o)))) smajlíků. Vydržím to sledovat asi 5 minut, to abych se zorientoval a mohl někde začít diskusi. Dost, je to pořád to samé. Zkusím to a píši "Po čem ženy touží", můj Nick MYDVA. Nic, nikdo se nechytá, neodpovídá, čtu poctivě ty "bláboly". Opakuji zadání jako výzvu ke konverzaci. Nějaké Nicky zmizely, nejaké přibyly. Někdo píše, že se to nedělá, aby se někdo separoval. Nevím, o co jde, ale vyznělo to dost naštvaně. Asi někomu vadilo, že mu nevidí smajlíka. Zkouším ještě několik místností. To samé. Konec, tohle ne, tady se nic nedozvím.
Nová kategorie: Sex a flirt.
To by mohlo jít, sex je kořením života a jeden si tam není vždycky úplně jistý, jestli se povedlo, jak říká doktor Plzák: "Simulovat orgasmus se dá, ale zkuste simulovat erekci." http://cs.wikipedia.org/wiki/Miroslav_Plz%C3%A1k.
Otevírám diskusi na téma: "bez zábran". Nečekám filosofii, ale třeba se něco dozvím. Boubelka píše: "Ha ha, jsem tady", smajlík co mrká. Nic - čekám klasických pět minut, ještě několik přihlášení s očekáváním. Nic. Tak se přidám: "Po čem ženy touží?" a přidám taky mrkajícího smajlíka, učím se. Nic, Boubelka píše: "Tady je nuda" a odhlásí se. Najednou je živo, vletělo sem pár šílenců. Tak to začne, opakuji otázku: "Po čem ženy touží?" a dám pět mrkajících smajlíků, chytím se ha ha, vzrušení stoupá, ti divoši už mají předehru. Smajlujou, jeden nabízí "přeliz", z toho něco bude. Kontruju: "Co čínská erotická masáž" a halda smajlíků, abych se přizpůsobil. Chvíli kybernetické ticho, ten Lízálek, to zkouší znovu. Koop32 mu odpovídá, že je slabota. Smart, ten Lízálek mu posílá jako odpověď smajlíky, pokaždé jinak. Smart stupňuje, lížu i kouřím. Jasné, nějaký úchyl.
Nic. Čínské masáže se nechytily. Greta se hlásí, čekám, co z toho bude???? Hlásí do prostoru.
Nějak nevím, co si myslet. Lidé se hlásí do místnosti "Sex bez zábran" a přešlapují na prahu. Chtějí nebo nechtějí sex bez zábran? Co vlastně hledají? Stojí na prahu místnosti, přešlapují. Jaká je je jejich otázka? Nebo jsou jen zvědaví, co se dá? Překvapila mě ta pasivita. Boubelka i Greta jen oznámily, že jsou tady. Chtěly, aby je někdo bavil? Chtěly se rozjet nebo sjet něčím a ani nevěděly čím?? Nevím jsem z toho v rozpacích. Po čem ženy touží? Ta otázka mi pořád leží v hlavě. Tady odpověď nedostanu. Končím.
Další kategorie: Flirt a rychlý sex
Je to to po čem ženy touží? Snad, procházím místnost po místnosti. Všude to samé - Nicky, které se znají. Flirtují asi často, protože se z těch zpráv nedá dost dobře určit, o čem jsou. Emoce nahrazují smajlíci. Cow posílá zamračeného smajlíka jako reakci na Bojzovo prohlášení, že je dneska nějaká smutná... To samé, to samé. Žádné otázky, které by stály za přemýšlení. Žádné odpovědi na otázky, které si tak často klademe. Posílám tu svou do kyberprostoru:
MYDVA: po čem ženy touží? Nic, nic. Tak otázku opakuji.
Cow se chytila. Odepsala mi: "Zmiz úchyle." Salva rozesmátých smajlíků že všech Nicků. Jsem trapný. Na tom se shodli. Zkouším to znovu.
MYDVA: Fakt mi zajímá, po čem ženy touží, chci jim rozumět a smajlík, jeden takový trochu zahanbený tou salvou smíchu a nařčení z úchylky.
Bojz mi odepisuj: Chtěj totál orgasmus, vole.
Konečně reakce. Obracím se na Boubelku, která se taky přidala. MYDVA: Je totál orgasmus to, po čem toužíš? A již sebevědomě tři smajlíci s brýlemi. Boubelka: Ty úchyle, jestli si honíš, tak vypadni a nevotravuj nás tady. MYDVA je na dně. Kde to četla, ve které místnosti? Na Sexu bez zábran dneska ne. Končím, to není pro mě.
Další kategorie: Po 40
Teď nebo nikdy. Kde jinde hledat odpověď na tuhle otázku a nebýt považován za úchyla? Tady. Jdu na to. Opět pět minut sleduji dění. Jsou tu jen tři účastníci. To možná nikoho moc nezajímá, ale co - jde o kavlitu, ne o kvantitu. Zakladatel Von56, Oezis, Asd09 a teď i MYDVA. Dám si zase pět minut na pozorování a orientaci. Docela nuda. Oezis píše, že byla s dcerou na dovolené, bylo to fajn. Von56 mlčí. Asd09 lehce konverzuje - také o dovolené s dětmi. Jdu na to, MYDVA: Po čem ženy touží? Jeden vyrovnaný smajlík po čtyřicítce. Oezis odpovídá: Po klidu. Asd09: Chtělo by to nějakou vzpruhu. MYDVA na Oezis: Po čem ženy touží? Po klidu a dovolené s dětmi? Oezis: Ne, taky po životě. Vypadá to dobře. MYDVA: Po jakém životě? Oezis: Po spokojeném. MYDVA: Co je to spokojený život po 40? Smajlík jeden, který mrká. Asd09: Chce to sex. Vypadá to dobře, nenápadný název a lidé, kteří snad ještě touží. MYDVA: Je spokojený život se sexem? Kybernetické ticho. Pořád ještě nevím, kdo je Asd09 - muž nebo žena? Oezis: Sex je dobrý. MYDVA: Je, je to koření života. Touží tedy ženy po pěkném sexu? Zkouším to znovu. Asd09: Sex se musí umět žít. Oezis: smajlík. MYDVA: Co je to dobrý sex? Oezis: Chybí mi, chodím s dcerou na diskotéky, bavím se. Smajlík. MYDVA: Chodíš pořád s dcerou? To mi nejde dohromady s tím sexem. Třikrát smajlík. Oezis: Ne, jsem sama, většinou. Asd09: Sex sex sex sex. Oezis: Mám to ráda. MYDVA: Co konkrétně, po čem ženy touží? Ptám se a myslím to vážně: Touží ženy po tom nebýt sami? Touží po tom se milovat? Touží po tom chodit mezi lidi? Oezis: Mám to ráda tak normálně, když to přijde samo. MYDVA: Jako rychlovku?
Asd09: tiho, přešlapuje na prahu, nezapojuje se, ale je tam.
Oezis: Někdy tak, jindy zase po pěkném večeru. Jednoduchý smajlík.
Zní to opravdově. Ta žena si nehraje. Je sama kolem půlnoci. Je mi z toho divně. Připadám si jako lump. Já si tady hraju, abych pochopil jak to kluci dělají na webu a tady je žena, která je sama, má ráda sex, chce klidný život s nějakým tím občasným rychlým zpestřením. Je to složitá nebo jednoduchá otázka? Po čem ženy touží?
Nechci se schovávat za MYDVA: Přiznávám se, nejsem Nick, jsem Jarda, je mi 48, jsem rozvedený, děti žijou se mnou, jsou velký na vš. Čekám, co se stane. Neumím takhle se schovávat. Je mi trapně dělat, že jsem někdo jiný. MYDVA: měřím 170, vážím 80, to jsem našel na registrační kartě. Oezis: Jsem Jarmila. Dobré, pokud je to pravda, dá se tady nejen si hrát, ale asi se s někým i seznámit. Zkouším to dál MYDVA: Kolik ti je? A vracím toho jednoduchého smajlíka. Kybernetické ticho dobře pět minut. Asi jsem to přehnal. Už chci začít psát, když se objeví Oezis: 53. A smutný smajlík. Asd09: Končím dobrou.
No, je to pravda, jsou tu i lidé, kteří asi hledají. Nejen odpověď na to, po čem ženy touží, ale i na to, jak žít dál, pokud jsou sami. MYDVA: Díky. Oezis: Blbý co, teď se odpojíš jako všichni. MYDVA: Proč si to myslíš? Oezis: Je to tak vždycky, když jsi upřímný. MYDVA: Tady na webu? To mě fakt zajímá, jaká je tady kybernetická kultura? Trestá upřímnost a preferuje masky? Všiml jsem si, že ty masky se často chovají tak jako parfém. Zesilují náš "zápach". Někomu na 1000%, jsou to zoufalci. Viděl jsem a sledoval nějakého Boba, byl to fakt bobík, co si na něj nevidí, taky mě rozesmála Karkulka, co byla učitě nějaká obloustlá puberťačka, co si hrála na "fakt vostrou našlápnutou samici".
Oezis: Vždycky ty lidi přestanou komunikovat. Víš, je to taková hra, ale ty jsi jiný.
Je mi hrozně, vlastně nejsem, také si jen tak hraji. Jsem vlastně stejný jako ti kluci, co si ve fotoshopu vyhlazují "ksichty". Do prdele, to si nezaslouží. MYDVA: Musím ti říct, jak to je. Kámoši na webu balí ženský, popisovali mi, jak to dělají a já to šel zkusit vlastně taky. Ale to - po čem ženy touží - mě zajímá. Oezis: Díky, že jsi upřímný.
Proboha to jsem nechtěl. Odhlásím se a mizím, ale to je taky nefér. Jak z toho ven? Zahráváš si s tím, po čem touží a máš to tady. Odpověď jsi dostal, nebyla zadarmo, otevřel jsi srdce, to se nedělá.
MYDVA: Snažím se, ale já ve skutečnosti nelovím, zajímám se o to, jak to tady chodí.
Oezis: To nevadí, pěkně se mi s tebou povídá.
Průser, to se nedělá, proboha. Ta žena někde, ani nevím kde, je. Je sama, nemůže spát, myslí si, že narazila na sympaťáka, ale to není pravda.
MYDVA: Víš, dělám práci, kde pomáhám lidem k úspěchu, připravuju je na krizovou komunikaci, když mají něco prosadit. Zajímá mě, jak lidé spolu komunikují. To je to, proč jsem tady. Vlastně se tu učím.
Oezis: Jsi fajn chllap, to se tak často nevidí.
Jsem v tom až po uši. To ne, to nechci. Nikdy jsem nechtěl.
Oezis: Jsi tam?
Asi jsem se zamyslel na déle, než jsem si myslel.
MYDVA: Jsem. Chci se ti omluvit za naše dnešní povídání. Nechtěl jsem nikoho najít, vlastně jsem nechtěl ani s nikým mluvit, chtěl jsem nějaký typy na otázku: Po čem ženy touží? Nic víc. Oezis: Díky, slušnost se tak často nevidí. Smajlík.
Trochu se ho hrozím, ten bezelstný úsměv, ta jednoduchost. To musí skončit!
MYDVA: Končím. Děkuji za ten náš pokec. Dobrou noc a hezké sny.
Rozhodl jsem se, jedu šipkou na roh okna, že ho zavřu.
Oesiz: Já děkuju, jsi fajn. Přijdeš zítra?
Tak to je průser, tohle ne.
MYDVA: NE, UŽ SEM NIKDY NEPŘIJDU. Dobrou noc.
Je to, jsem z toho venku. Alespoň jsem jí nelhal. S tím, co mají ženy rády, se nehraje. Není to fér. Není důležité, po čem ženy touží. Je důležité, jak nám s nimi je, jak se k sobě chováme.
Těsně než zavřu okno, je tu ještě naposledy Oezis: Dobrou, přijď někdy a smajlík........
"Po čem ženy touží?"

Počem ženy touží

Zdroj ilustrace: http://www.pbase.com/manny_librodo/image/66483905
Po čem ženy touží?
Dneska ke mně přijel kamarád pro motorku. Nedávno jsme ji sehnali. Nemá zatím, kde parkovat, tak je u mě a z mé garáže vyráží do Světa. No do světa, vlastně se učí znovu "jezdit kolem komína".
Ale dneska je to nějaký jiný. Koukám na něj. Přibalil i nějaký bag. To bude asi na déle. Ptám se: "Kam vyrážíš?" Jen se potutelně usmívá. Nechce se mu do toho. Směji se, je to jasné, je v tom baba. Jsem zticha, tak to chlapi dělají.
Jsou věci, o kterých se nemluví, dokud sami nechtějí. Balí a já na něm vidím, že by začal, kdybych mu dal "udičku". Má ji mít. "Kam jedeš za babou"? Ptám se s opravdovým zájmem. Známe se už dost dlouho na to, abych věděl jak na tom je. "Na sever Vávro, na sever", usmívá se. Já taky, udička zabrala. Přidám další návnadu. "Dáš douťas?" ptám se a čekám a nabízím. "Jo." Chytl se :o))
Zapaluje si, chvilku přemýšlí a pak začne. Seznámili jsme se na Seznamce. Nevím přesně o čem mluví, ale rybaření, to chce trpělivost. Potáhne. "To je seznamka na webu." Ticho, taháme lahodný kouř. Já si představuji, jak brousí po nocích na webu, on určitě něco jiného - asi dnešní večer, soudím podle skleněných, trochu vytřeštěných očí. Trpělivost, říkám si.
Máme takovou partu. Scházíme se s klukama a předáváme si poznatky. Nevím zatím, o čem je řeč, ale klukům je kolem 50ti. Sranda. Jo, nejsem na tom lépe :o)) Jen nechodím do téhle party a na Seznamku. Směji se a kámoš si toho všimne. "Co se telíš vole? Jsme tam všichni. To není tak jednoduchý, jak to vypadá." Super i třetí háček - neodolatelný, trochu provokativní úsměv, se chytil. Tak pojď hochu, jak to chodí? Trpělivost přináší ovoce. Dokouřili jsme. "Dáme ještě jednu?" Ptám se. "Jasan."
Ptám se: "Hele a co probíráte s klukama? Jak na webový baby?" "Jasně. Je to Velká hra vole. To není úplně jednoduchý." Jsem zticha, poslouchám a snažím si dopředu představit, co přijde. Představuji si, jak tam dělají ze sebe chlapáky, jak jsou skoro dokonalí :o))
Vzpoměl jsem si - a to už je dost dlouho - když dcera s něčím podobným začínala, jak se tam přihlašovala jako "brunetka", i když je spíš blodýna :o)) Tenkrát jsme to snad dost spolu probrali. Asi jo, už je jí přes dvacet a naštěstí si udržela odstup. Ukazoval jsem jí, jak snadno se tam "nějakej hajzl" ukáže jako PRINC a jak by si mohla docela snadno "zadělat na problém". Buď měla štěstí, nebo to zabralo, ale zaplať Pánbůh - nic se nestalo.
"Víš, je tam taková hitparáda." Směji se a představuji si jeho fotky v trenýrkách - má trochu bříško a sešlápnutá ramena - jak tam visí na nějakém žebříčku. "Ty si vůl", jako by mi četl myšlenky. "A jak si STOJÍŠ", hecuji. "Vole, náhodou dost dobře", říká trochu uraženě. "Fakt?" provokuji. "Jo fakt", odsekne mi. Musím přestat nebo odjede a já nebudu vědět, jak to chodí v kyber světě. "Ne fakt", přesvědčuje mě.
"Povídej, jak se to dělá", házím mu rukavici. Zvedá ji. "Hele s klukama, a všichni mi to potvrdili, jsem přišli na to, že s tou "50" jsi v hajzlu". Směji se, jen tak. "Tak jsme to tak lehce řízli, o trochu, 45 ještě jde. A taky hodně záleží na fotce. Kámoš nám dělá fakt dobrý ve photoshopu." Nevydržel jsem a začím se řechtat:" Myslíš ty kyber liposukce na ksichtě? A pupky, ty vám taky odsásává, Řechtám se na celé kolo." "Jsi vůl, kostatuje", a jde si přivázat balík na motorku. Pořád se řechtám, teď už ne těm kosmetickým úpravám, ale tomu, co udělal za balík na motorku. Žádný bandalír, tuhý, pravidelný, pevný, ale takovou divnou zvadlou housenku. Je to fakt sranda. "Vole jsi vůl." Uklidňuji sebe i jeho a vybízím k dalšímu vyprávění. Nedá to moc práce.
"Fakt si stojím dobře", snaží se mi přesvědčit. Salva smíchu, to je to, co ode mě za to ujištění dostal: "Asi jako ten tvůj balík." "Jsi vůl. Fakt, věř mi, není to sranda se tam chytit. Musíš to trochu upravit." Zase ta moje představivost - jede na plné obrátky, je fakt že photoshop by z toho zsvrklého smutného balíčku udělal chlapáka nadopovaného viagrou. Skoro z těch představ brečím.
"Fakt, musíš zaujmout hned prní týden, abys sbíral body", trpělivě mi přes moje řehnění vysvětluje. "Tak jsem tam dal, že jsem majitelem reklamky, dobrou fotku, jo taky jsem napsal, že jsem radní." Směji se, jasně jedno PC, sem tam nějaký plakát se dá nazvat "reklamkou" a nelže, je radní. Vlastně, když o tom přemýšlím, to není tak špatná nabídka, už ji vydím: Photoshop portrét, majitel reklamky, rozvedený s dospělým synem mimo domov, radní.... To fakt zní dobře. Přimhouřím oči a snažím si to představit z pohledu té holky (nebo ženské) Opálený, urostlý, jemně prošedivělý pětačtyřicátník, z reklamky, ne, majitel reklamky(!), na pozadím vidím jako v mlze baráček, bazének, vlastně spíš bazén. "Dobrý", říkám a "myslím to upřímě". Už ho vidím, jak stoupá po žebříčku kybernetické popularity výš a výš. "Co kluci?" povídám, "jak jim to jde?" Neznám je, ale dovedu si je představit. "Dobrý", říká, "chytaj se. Jestli chceš jedu se teď k jednomu podívat. Má tam tu, co sbalil, už u něj přespala a jsme domluvení, vždycky si je ukážem." Trochu mi zamrazilo. Podíval jsem se na kámoše, docela rána proti tomu, co jsem si před chvílí představoval na kybernetickém žebříčku. To jedu, to si nenechám ujít. Takovou předváděčku.
Jedeme. Jsme tam za chvíli, kámoši jsou skoro z jedné vesnice. Je tam. Docela dobrá. Slézáme z motorek, "kámoš" už nám jde naproti. Je v županu, ona se pomalu loudá za ním. Je oblečená, vypadá jako na odchodu. Ptám se kámoše, jak měla vypadat. O něco mladší, o něco štíhlejší, ale jde to. Jsem tak nějak z toho v rozpacích. Ten kámoš mého kámoše nás představuje. Ona se usmívá. Vysvětluje jí, že kámoš si koupil motorku a přijel mu ji ukázat. On taky chce motorku, vysvětluje jí. Usmívá se o trochu víc. Asi se jí líbí romantika motorek, dobrá zpráva. Stojím opodál, nevím jak se tvářit. Je mi jí trochu líto. Ona mezitím okukuje tu větší motorku (mojí, ale to ona neví). Kámoš se na mě divně podívá. "Tahle je moje" a hrdě se hlásí k svému "padesátikoňovému" objevu. No, moc jí to nevzalo. Větší je lepší. Toužebně okukuje ty velké válce do strany. "Jedeme", vyjel skoro naštvaně můj kámoš. "Jedeme", říkám a jsem docela rád, že ta kybernetická přehlídka skončila.
Na rozcestí se loučíme, já se vracím domů, kámoš jede na rande, teď ne v kyberprostoru, ale v realitě. "S tebou nebudu nikam jezdit", je to poslední, co od něj slyším. Jedu domů a přemýšlím o tom, co jsem dneska viděl a slyšel. Jsem z toho v rozpacích. Jak se seznámit s někým, kdo od samého začátku lže? Jak se pak potkat a vysvětlit, že jsem za poslední týden nabral deset kilo? Jak dělat, že se nic neděje?
Přijel jsem domů. Uklidil motorku. Zapálil si. Najednou jsem si vzpoměl, co mi nějak zapadlo, ale teď v klidu vylezlo ven. Ten kámoš má přesně standardní úspěšnost. Z pěti, se kterýma začal, dvě se chtěly potkat. Jedna přijela a na druhé schůzce si to rozdali. To je prý standard, aby se vědělo, jestli to má cenu. Kouřím a říkám si, že ten kyberprostor je rychlý, účinný a co je důležité - předvídatelný.
Jdu domů, zapínám si PC a píši do vyhledávače: Po čem ženy touží...

Naše holky se neholej

Zdroj ilustrace: http://www.bhood.co.uk/classics/images/castor_p.jpg

Zase sedím v kavárně, popíjím kávu, kouřím svůj nesmaradlavý doutník, čmárám si do bloku a přemýšlím o všem a vlastně o ničem. Vlastně přemýšlím o tom, jak udělat firmu skutečně virtuální. Ale točím se pořád nějak dokola. Probírám to s kamarádem, co je na to expert. Ale on to vidí podobně. Papíry máme v hlavě. Je to jako s některými našimi představami o ženách, mužích, dětech. Jsme prostě nějak zvyklí to brát, jak to bylo a vůbec nevidíme, že je všechno jinak.
Třeba ty holky, co sedí vedle. Jsou stejné jaké jsem je znával já, když jsme takhle vysedávali a klábosili o všem a o ničem. A vlastně nejsou. Mají to všechno už jinak.
Skloním hlavu nad ty svoje věčné papíry, co s sebou tahám. Jasné, elektronická kancelář, virtuální firma, ale papír je papír. Fakt. Poznámky rukou mi jdou nějak lépe. Kreslím takové ty mapy. Všiml jsem si, že obrázky myšlenek nějak dostávají dynamiku, když je dělám v křivkách a ne v přímkách. Je to divné, lépe to vypadá, lépe se to pamatuje. Je o čem přemýšlet.
Zapaluji další doutník a nechtěně zaslechnu útržek rozhovoru od těch holek vedle."Ty jugoši jsou fakt blbý", říká jedna z nich. "Jsou to kreténi", potvrzuje druhá. Nevím, o čem je řeč, ale zní to dost kategoricky. Asi mají blbou zkušenost, to se stává.
Zase koukám do těch papírů a přemýšlím o tom, že ten sw pro kreslení myšlenkových map to neřeší. Umí fakt super věci. Exporty, sdílení, provazování, ale monitor je stejně malý na trochu širší myšlenku. Musím to vytisknout a dodělat ručně, pak přepsat do sw, aby se to dalo někomu dát, aby taky mohl přemýšlet. Jeden krok dopředu, možná dva zpátky. To není řešení. Staré návyky, staré hodnoty, fakt je to tam. Asi jsem starý.
Podívám se na ty holky a myslím si, že třeba ony už to ani neřeší. Vyrostly v tom. Jsou to digitální děti. Mají spojení s celým světem, znají jazyky. To je ta generace, co to zvládne. Nechce se mi to vzdát. Chci si to s nima rozdat. Chci poznat ten nový svět chatů, diskusí, seznamek.
Zase jen kousek jejich rozhovoru: "Je jasný, sou to kreténi". "Jsou", říká ta druhá. "Holím se od čtrnácti."
To mi přišlo k smíchu. Jako kluci jsme to taky zkoušeli. Někdy i dřív. Uvědomil jsem si ten super marketingový tach Gillete, zapojit druhou (nebo první?) polovinu lidstva do něčeho tak protivného jako je holení. Představil jsem si je, jako jsem viděl svoji malou dceru, jak si namydlí pusu a holí se. Sranda.
Pak jsem si uvědomil, že to už jsou ženy a zkoušel si představit, jak to holení probíhá. Milá představa, pokud nejde o tvář mojí dcery. Představoval jsem si je jak si pokládají svoje štíhlé nohy na okraj vany. Jak si ty hladké, štíhlé nohy potom mažou krémem. Fantazie jede na plné obrátky. A klín, to místo, které skrývá množství potencionální rozkoše pro nás muže. Ženy to mají rády také. Trvalo mi to v mládí dost dlouho, než jsem to pochopil, ale je to tak. Ještě chvilku si hraju s tou představou, jak zušlechťují svůj klín.
V tom vešla taková ta starší "almarózní ženská". Usadila se kousek proti mně. Sedla si dost odvážně, kolena tak 20 čísel od sebe. Zapálila si a houkla na číšníka: "Kafe". To bylo jak rána karabinou. Plesk. Kafe - vole, to neřekla, ale dal bych na to krk, že jsem to tam slyšel. Ta kolena mi nedala, abych se nepodíval, jestli se taky holí. Holí se. Ale nějak mě to mrazení, co jsem měl před chvílí v rozkroku, přešlo. Představa téhle "kejty" na okraji vany a toho, co u těch žabek je klínem, me rychle vyklidnilo.
Zase slyším od vedle: "Jsou to blbci, slyšela jsi, jak říkali v televizi, že my jsme ženský, co se v Evropě nejvíc holej?" Už jsem doma. O tom je ta celkem vášnivá diskuse. Pamatuji si to. Byl tam i nějaký "šašek" z cestovního ruchu a podivoval se jak to, že si nás Chorvati neváží, když u nich tolik utrácíme. Pak tam byly nějaké kosmetičky a všechny, snad dokonce nějaká z ligy žen nebo čeho, se shodly na tom, že Chorvati se mílí. Naše ženy se holí a to že ne, je pomluva. Jen připomenu. Chorvaté mají nějaký hit o Češkách, co si na dovolené užívají s Chorvaty. Všechno bylo fajn, až na to, že chudák Chorvat byl asi v šoku, když z tang na něj vyskočil místo lotosových kvítků bobr jako hrom. Dokonce byl úryvek té "pomluvné písně" puštěn i v hlavních zprávách. To je událost hodná zaznamenání. S tím se musí něco udělat. To si nemůžeme nechat líbit. Pomlouvat naše holky. To za mých let se někomu dalo přes hubu. Zvlášť když to byla holka z naší ulice nebo party. To byly "naše holky". Jak primitivní, tak mohou myslet jen ubohý chlapi", jako bych to slyšel. A naprosto upřímě jsem se naštval na toho "uhejkanýho Chorvata", co se naváží "do našich holek".
I jsem to snad komentoval a můj dospělý syn se mi smál. Ještě jsem asi nechápal proč. Začal jsem mu vysvětlovat (jako každej hloupej rodič svým dětem, když zapomene, že už jsou dospělý). "Co si vo sobě myslí ten magor"? Potřeboval by bombu na spodek, kterén. Jak si dovoluje si myslet, že naše holky jsou nějaký laciný davajky z pláže? Magor, naše ženský nejdou s nějakým přiboudlím Chorvatem jen tak". Jsou to namyšlený uboudlý makovci", pokračoval jsem ve spravedlivém hněvu. Kluk se mi culí do obličeje a říká: "Poslouchej přece. To nikomu nevadí, že s nima chrápe, jim vadí, že si dovolil říc, že se neholej."
Sedl jsem si k tomu. Je to pravda? Fakt je nám jedno, že naše holky spí na dovolených s kdekým? Fakt je problém jen v tom, že si všiml, že nejsou některé oholené? Co na to ty ženské? Koukám, jsem mimo. Oni taky, stejně jako ten "burda" z těch cestovek. O cnosti, hrdosti ani slovo. Asi už to není to, co to bývalo. Milovat se se ženskou, s holkou, bylo o tom nadbíhání, balení, svádění. Mělo to svou cenu. I později, kydž už nebylo tolik času chodit na procházky, vodit se za ruku a člověk musel za jeden večer pertnerku přesvědčit o svých přednostech, protože druhý den oba odjíždějí ze školení, služební cesty domů. Ale vždycky se hraje hra na cnost ženy. O tom skuteční muži nemluví.
Teď , když jsem to slyšel v televizi, bylo mi to líto, fakt líto. Ztratilo to cenu. Je to pro každého. Jen nesmí pomlouvat "střih bobra", to je urážka - skoro na mezinárodní nótu.
Dívám se na ty holky. Jsou ve věku mé dcery. Vidí to podobně. Není problém to, se zapomenout, ale hlavně ať nepomluví jejich vzhled. Nějak mě to vzalo. Uvědomil jsem si, že nemám ani chuť si znovu představit, jak se holí, jak se mažou, jak je krásné být se ženou, která je.... Nemá to cenu .... o tom přemýšlet. Když je to takhle, tak proč do toho investovat? Jde o to, si jen brát a jít dál. Nebo dát a jít dál?
Znovu jsem u svých poznámek. "Almarózní dáma" dopila a odchází. Jen zvednu oči. Třeba to byla jen nějaká takováhle a ne ty hezké holky. Co, třeba je sama. Co má dělat? Možná to byla pro ní skvělá romantická dovolená a ten "blbec" to zkazil tím, že z toho udělal hit. (Utěšuji chlapskou ješitnost, která trpí dáváním "našich holek".)
Pokračují v přemýšlení o virtuální firmě. Když najednou se rozletí dveře a přichází "další kámoška". Najednou je rozruch. Všechny se líbají, objímají, jsou jako z divokých vajec. Zvednu oči. Je hezká, pěkně opálená. Sluší jí to. "Povídej, jaký je to?" žadoní kámošky. Ona teatrálně roztáhne ruce, vzdychne a padá z výšky do křesla. "Jsem vdaná." Holky ječí, tleskají, tetelí se. "Jsem vdaná", opakuje mírně s pocitem nadřazenosti. "Ale, holky, to jsem vám ještě nevyprávěla. Byla jsem před svatbou s kámoškou v Chorvatsku na dovolený...." "Hů, hů", zní to jako v úle. Holky se sesednou. Nevěsta uprostřed, kámošky kolem skoro v dokonalém kruhu. "Tam byl jeden nádhernej Chorvat. Nádherně zpíval." "A co?" Žadoní kámošky........."JO, byl tam". Hů, hů hučí ty holky, teď už mi to nepřipadá jako v úlu.. :o((
Sedím. Dokouřil jsem. Sbalím si svoje mapy. Přemýšlím o nevěstě a ženichovi. Přemýšlím o zpěvácích urážlivých kantilén. Přemýšlím o holení. To je fakt důležité. Sáhnu si na krk a bradu. Měl bych se oholit.