Zdroj ilustrace: http://www.bhood.co.uk/classics/images/castor_p.jpg
Zase sedím v kavárně, popíjím kávu, kouřím svůj nesmaradlavý doutník, čmárám si do bloku a přemýšlím o všem a vlastně o ničem. Vlastně přemýšlím o tom, jak udělat firmu skutečně virtuální. Ale točím se pořád nějak dokola. Probírám to s kamarádem, co je na to expert. Ale on to vidí podobně. Papíry máme v hlavě. Je to jako s některými našimi představami o ženách, mužích, dětech. Jsme prostě nějak zvyklí to brát, jak to bylo a vůbec nevidíme, že je všechno jinak.
Třeba ty holky, co sedí vedle. Jsou stejné jaké jsem je znával já, když jsme takhle vysedávali a klábosili o všem a o ničem. A vlastně nejsou. Mají to všechno už jinak.
Skloním hlavu nad ty svoje věčné papíry, co s sebou tahám. Jasné, elektronická kancelář, virtuální firma, ale papír je papír. Fakt. Poznámky rukou mi jdou nějak lépe. Kreslím takové ty mapy. Všiml jsem si, že obrázky myšlenek nějak dostávají dynamiku, když je dělám v křivkách a ne v přímkách. Je to divné, lépe to vypadá, lépe se to pamatuje. Je o čem přemýšlet.
Zapaluji další doutník a nechtěně zaslechnu útržek rozhovoru od těch holek vedle."Ty jugoši jsou fakt blbý", říká jedna z nich. "Jsou to kreténi", potvrzuje druhá. Nevím, o čem je řeč, ale zní to dost kategoricky. Asi mají blbou zkušenost, to se stává.
Zase koukám do těch papírů a přemýšlím o tom, že ten sw pro kreslení myšlenkových map to neřeší. Umí fakt super věci. Exporty, sdílení, provazování, ale monitor je stejně malý na trochu širší myšlenku. Musím to vytisknout a dodělat ručně, pak přepsat do sw, aby se to dalo někomu dát, aby taky mohl přemýšlet. Jeden krok dopředu, možná dva zpátky. To není řešení. Staré návyky, staré hodnoty, fakt je to tam. Asi jsem starý.
Podívám se na ty holky a myslím si, že třeba ony už to ani neřeší. Vyrostly v tom. Jsou to digitální děti. Mají spojení s celým světem, znají jazyky. To je ta generace, co to zvládne. Nechce se mi to vzdát. Chci si to s nima rozdat. Chci poznat ten nový svět chatů, diskusí, seznamek.
Zase jen kousek jejich rozhovoru: "Je jasný, sou to kreténi". "Jsou", říká ta druhá. "Holím se od čtrnácti."
To mi přišlo k smíchu. Jako kluci jsme to taky zkoušeli. Někdy i dřív. Uvědomil jsem si ten super marketingový tach Gillete, zapojit druhou (nebo první?) polovinu lidstva do něčeho tak protivného jako je holení. Představil jsem si je, jako jsem viděl svoji malou dceru, jak si namydlí pusu a holí se. Sranda.
Pak jsem si uvědomil, že to už jsou ženy a zkoušel si představit, jak to holení probíhá. Milá představa, pokud nejde o tvář mojí dcery. Představoval jsem si je jak si pokládají svoje štíhlé nohy na okraj vany. Jak si ty hladké, štíhlé nohy potom mažou krémem. Fantazie jede na plné obrátky. A klín, to místo, které skrývá množství potencionální rozkoše pro nás muže. Ženy to mají rády také. Trvalo mi to v mládí dost dlouho, než jsem to pochopil, ale je to tak. Ještě chvilku si hraju s tou představou, jak zušlechťují svůj klín.
V tom vešla taková ta starší "almarózní ženská". Usadila se kousek proti mně. Sedla si dost odvážně, kolena tak 20 čísel od sebe. Zapálila si a houkla na číšníka: "Kafe". To bylo jak rána karabinou. Plesk. Kafe - vole, to neřekla, ale dal bych na to krk, že jsem to tam slyšel. Ta kolena mi nedala, abych se nepodíval, jestli se taky holí. Holí se. Ale nějak mě to mrazení, co jsem měl před chvílí v rozkroku, přešlo. Představa téhle "kejty" na okraji vany a toho, co u těch žabek je klínem, me rychle vyklidnilo.
Zase slyším od vedle: "Jsou to blbci, slyšela jsi, jak říkali v televizi, že my jsme ženský, co se v Evropě nejvíc holej?" Už jsem doma. O tom je ta celkem vášnivá diskuse. Pamatuji si to. Byl tam i nějaký "šašek" z cestovního ruchu a podivoval se jak to, že si nás Chorvati neváží, když u nich tolik utrácíme. Pak tam byly nějaké kosmetičky a všechny, snad dokonce nějaká z ligy žen nebo čeho, se shodly na tom, že Chorvati se mílí. Naše ženy se holí a to že ne, je pomluva. Jen připomenu. Chorvaté mají nějaký hit o Češkách, co si na dovolené užívají s Chorvaty. Všechno bylo fajn, až na to, že chudák Chorvat byl asi v šoku, když z tang na něj vyskočil místo lotosových kvítků bobr jako hrom. Dokonce byl úryvek té "pomluvné písně" puštěn i v hlavních zprávách. To je událost hodná zaznamenání. S tím se musí něco udělat. To si nemůžeme nechat líbit. Pomlouvat naše holky. To za mých let se někomu dalo přes hubu. Zvlášť když to byla holka z naší ulice nebo party. To byly "naše holky". Jak primitivní, tak mohou myslet jen ubohý chlapi", jako bych to slyšel. A naprosto upřímě jsem se naštval na toho "uhejkanýho Chorvata", co se naváží "do našich holek".
I jsem to snad komentoval a můj dospělý syn se mi smál. Ještě jsem asi nechápal proč. Začal jsem mu vysvětlovat (jako každej hloupej rodič svým dětem, když zapomene, že už jsou dospělý). "Co si vo sobě myslí ten magor"? Potřeboval by bombu na spodek, kterén. Jak si dovoluje si myslet, že naše holky jsou nějaký laciný davajky z pláže? Magor, naše ženský nejdou s nějakým přiboudlím Chorvatem jen tak". Jsou to namyšlený uboudlý makovci", pokračoval jsem ve spravedlivém hněvu. Kluk se mi culí do obličeje a říká: "Poslouchej přece. To nikomu nevadí, že s nima chrápe, jim vadí, že si dovolil říc, že se neholej."
Sedl jsem si k tomu. Je to pravda? Fakt je nám jedno, že naše holky spí na dovolených s kdekým? Fakt je problém jen v tom, že si všiml, že nejsou některé oholené? Co na to ty ženské? Koukám, jsem mimo. Oni taky, stejně jako ten "burda" z těch cestovek. O cnosti, hrdosti ani slovo. Asi už to není to, co to bývalo. Milovat se se ženskou, s holkou, bylo o tom nadbíhání, balení, svádění. Mělo to svou cenu. I později, kydž už nebylo tolik času chodit na procházky, vodit se za ruku a člověk musel za jeden večer pertnerku přesvědčit o svých přednostech, protože druhý den oba odjíždějí ze školení, služební cesty domů. Ale vždycky se hraje hra na cnost ženy. O tom skuteční muži nemluví.
Teď , když jsem to slyšel v televizi, bylo mi to líto, fakt líto. Ztratilo to cenu. Je to pro každého. Jen nesmí pomlouvat "střih bobra", to je urážka - skoro na mezinárodní nótu.
Dívám se na ty holky. Jsou ve věku mé dcery. Vidí to podobně. Není problém to, se zapomenout, ale hlavně ať nepomluví jejich vzhled. Nějak mě to vzalo. Uvědomil jsem si, že nemám ani chuť si znovu představit, jak se holí, jak se mažou, jak je krásné být se ženou, která je.... Nemá to cenu .... o tom přemýšlet. Když je to takhle, tak proč do toho investovat? Jde o to, si jen brát a jít dál. Nebo dát a jít dál?
Znovu jsem u svých poznámek. "Almarózní dáma" dopila a odchází. Jen zvednu oči. Třeba to byla jen nějaká takováhle a ne ty hezké holky. Co, třeba je sama. Co má dělat? Možná to byla pro ní skvělá romantická dovolená a ten "blbec" to zkazil tím, že z toho udělal hit. (Utěšuji chlapskou ješitnost, která trpí dáváním "našich holek".)
Pokračují v přemýšlení o virtuální firmě. Když najednou se rozletí dveře a přichází "další kámoška". Najednou je rozruch. Všechny se líbají, objímají, jsou jako z divokých vajec. Zvednu oči. Je hezká, pěkně opálená. Sluší jí to. "Povídej, jaký je to?" žadoní kámošky. Ona teatrálně roztáhne ruce, vzdychne a padá z výšky do křesla. "Jsem vdaná." Holky ječí, tleskají, tetelí se. "Jsem vdaná", opakuje mírně s pocitem nadřazenosti. "Ale, holky, to jsem vám ještě nevyprávěla. Byla jsem před svatbou s kámoškou v Chorvatsku na dovolený...." "Hů, hů", zní to jako v úle. Holky se sesednou. Nevěsta uprostřed, kámošky kolem skoro v dokonalém kruhu. "Tam byl jeden nádhernej Chorvat. Nádherně zpíval." "A co?" Žadoní kámošky........."JO, byl tam". Hů, hů hučí ty holky, teď už mi to nepřipadá jako v úlu.. :o((
Sedím. Dokouřil jsem. Sbalím si svoje mapy. Přemýšlím o nevěstě a ženichovi. Přemýšlím o zpěvácích urážlivých kantilén. Přemýšlím o holení. To je fakt důležité. Sáhnu si na krk a bradu. Měl bych se oholit.
čtvrtek 4. října 2007
Naše holky se neholej
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Stará známá Bajka o myši a vodě:
Leze myška po poušti a kolem krku má uvázanou velkou růžovou mašli. Po několika dnech se doplazí vysílená ke studni. Studánko studánko, dej mi vodu nebo zhynu. A studánka na to: "Když mi dáš svou mašli, tak ti dám vodu." Myška: "Ale já ti nemůžu dát svou mašli, to je po babičce. Myška se tedy nenapila a po několika hodinách zemřela. Po ní se vydala do pouště druhá myška, taky s růžovou mašlí kolem krku. Taky se po několika dnech doplazila ke studni. "Studánko dej mi vodu nebo zhynu. A studánka na to: "Když mi dáš svou mašli, tak já ti dám vodu." Myška: "No ona je sice po babičce, ale voda je přednější." Studánka dala vodu, myška se napila, plazila se dál, ale za pár dnů stejně zemřela. A to je konec bajky.Ponaučení Dáš, nedáš, stejně chcípneš.
Třeba to ty naše český pilný včeličky vzaly za svý :o)
Okomentovat