Špatný den

Ilustrace zdroj: http://beinart.org/artists/shawn-barber/
Špatný den
Ráno, jako každý jiný v našich zeměpisnejch délkach a datumu, který je. Ale je jiný. Těžký vstávání. Ne po prohýřený noci, ale nějak je těžko. Není nic, do čeho by se chtěl jeden pustit. Není to nuda, je to únava. Ale z čeho proboha. Nic zvláštního se neděje. Práce jako vždycky. Problémy jako vždycky. Lidi jako vždycky. A přece je to dneska jiný. Srát na všechno. To je stav.
Včera jsem přijel pozdě. Navštívil příbuzné, taková ta návštěva z povinnosti, ale i protože jsme se dlouho neviděli.
Mají hosta, Tetu z venkova. Taková ta Hodná ženská. Chudinka je už vdova, ale ulevilo se jí. Strýc už konečně umřel. Žili spolu přes 50 let. Strýc už se má dobře – slyším několikrát. Bylo to s ním ke konci těžké. Už se o nic nezajímal, jen ležel v kuchyni na gauči a čekal, až si pro něj přijde.
Když jsem Strýce naposledy viděl, vypadal docela dobře, je to tak víc než rok.
Stavěl jsem se za bratranci Matkou a Šroubkem podívat se na jejich nový výtvor - veterán ze 30 let. Fakt pěkná práce, jsou fakt šikovní. A Strýc se přišel podívat o hůlce, ale vypadal dobře. Posadil se na sluníčko a chvíli jsme si povídali. Moc už toho do budoucnosti neplánoval, ale zájem měl o všechno. Co děti, co naši příbuzní, co ženský? Když jsem teď rozvedený. To mu ještě trochu zablesklo v očích.
Bylo to milý. Pak vyprávěl jaká auta znal, když se o to ještě zajímal, vyprávěl o tom, jak on jezdil na motorce. Byl v pohodě.
Pak prišla Teta. Vzala si mě stranou a stěžovala si na Strýce, jak už je na tom špatně, jak mu to nemyslí, jak si nic nezařídí, jak všechno leží na ní - Chudákovi. Snad se z toho zblazní, ale jsou spolu tak dlouho. Ticho. Smutný ticho, divný ticho. Já viděl před chvilí jinýho Strýce, než jakého mi popisuje.
Strýc vidí, co se děje, a vezme si mě taky stranou. I on si stěžuje. Teta to myslí dobře, ale ona je moc hodná. Nic mě nenechá dělat. Kdyby mohla, uváže mě na postel a bude se o mě starat jak o mimino.
Hele já se natáhnu a ona hned letí a přikreje mě. Jasně spí se líp a taky pak spím dýl, ale pak chci vstát a jít se projít na ulici a ona mě nepustí. Protože navařila a já nevděčník chci jít pryč. Tak jestě chvíli na gauči počkám. Dá mi jídlo až na gauč, abych to neumazal, uváže mi plenu kolem krku. Naláme mi chleba do polívky, a protože to se blbě jí, bryndám. Tak si ke mě sedne a začne mě krmit, je to hloupý, ale tu lžíci už nepustí z ruky. A takhle je to den ode dne víc a víc.
Nevím co si myslet, ale nejméně někde uprostřed to bude. Teta odchází a volá Strýce, aby si pospíšil, že si musí lehnout, že tam má ty prášky, a taky že už bude oběd. Dívám se na Strýce. Ještě jednou se ohlédne. Usměje se (myslí si chudak, že to má ještě pod kontrolou) a jde o své hůlce za Tetou, jak zvyk velí.
Ještě s klukama probereme nějaké detaily jejich výtvoru, loučím se a odjíždím.
Vidíme se znovu asi za půl roku. Mezitím jsem se stavěl u našich příbuzných, to je vlastně u Tety II., jsou sestry a vždycky spolu držely. Teta II. mi vypráví, jak to Teta I má s tím Strýcem těžké. Už jen leží, musí ho Chudinka Teta I. krmit a teď mu už nosí i nočník, ale bude mu muset dát pleny. Jak to má Chudák Teta I. všechno hlídat, vařit, uklízet a ještě se o něj starat, jak o malé dítě.
Zarazilo mě to. Já naposledy viděl jiného Strýce. Viděl jsem tu jiskru v oku, když šlo o ženský :o). Rychlá změna.
Jel jsem se na Strýce podívat. Teta II. měla pravdu. V rohu cimry na gauči už leží jen torzo toho, co jsem viděl před půl rokem. Vezmu ho za ruku. Nic. Teta I. mi říká, ať ho nebudim, že je pak těžké ho uspat. Že si vymýšlí nesmysly, chce ven. Kdyby se mu venku něco stalo, kdo by ho tahal domů.
Je na tom špatně, naposledy chtěl za klukama do garáže. "On už blbne vždyť by tam ani nedošel. Vždyť on se ani sám nenají a chtěl by někam chodit." říká Teta I. ustaraně.
Sedl jsem si na kraj gaucě, držel jsem Strýce za ruku a díval se na něj. Teta pokračovala: „Domluvila jsem se doktorem, dal mu nějaký prášky na uklidnění a na spaní“. Teď už se to s ním dá vydžet. Je mi divně, tohle je výsledek více než 50ti let soužití. Strýc na chvilku otevřel oči.
Žádná jikra, jen taková mlha v prázdných čočkách jeho očí, nepoznal mě. Nakloním se k němu a šeptám mu: „Ty ženský jsou furt fajn. Nejlepši jsou v posteli, když nemyslí a jen si užívají to, co mají rády :o) "
Strýcovy mlžné oči se podívaly mým směrem. Nic nevidím. Jen mlha v očích i duši zavíraných analgetiky. Vsadil bych se, že někde ve vnitř věděl, o čem mluvím. V jeho očích už to znát nebylo. Ty oči snad řikaly: „Nejde s tím nic dělat.“
Teta I. si toho všimla:“ Je mimo, už stejně nežije, ale já se o něj postarám.“
Ptám se, jestli by nebylo lepší nedávat mu tolik prášků, přimět ho, aby se alespoň sám najed, aby mu pomohla došourat se na záchod.
Teta I. se usmála a řekla, že je jak malý dítě, chodí do plen, ona ho pak umejvá. Hrůza, ale já mu ráda posloužím.
Odjíždím s hlavou plnou rozporů z toho, co jsem viděl a slyšel, to bylo úplně něco jiného.
Stavěl jsem se u známých. Teta II. se mě hned ptala na to, jak se daří Tetě I. Ani slovo o Strýci. Povídám, co jsem viděl, co slyšel, jak se mi nechce tomu všemu věřit. Teta II. se na mě dost přísně podívala a řekla rozhodně:“ Už aby Strýc zemřel, jinak se Chudák Teta I. zblázní. "
Jdu pryč. Takhle láskyplně bych nerad jednou skončil. All Inclusive servis, o to fakt nestojím. Někde jsem čet, že správný chlap má umřít ve stoje a v botách. Ne v dámské noční košili, s plenami v rozkroku a omámený práškama na uklidnění.
Asi za měsíc mi volá Teta II: „Konečně“ říká. Ticho, nevím o čem je řeč. „Co konečně?“ ptám se. "Konečně si Teta I. odpočine", nerozumím a ptám se přes slzy na druhé straně: „Co se stalo?“, ptám se znovu: „Strýc je v nemocnici?“ „Ne, Teta I. to nechtěla, chtěla, aby umřel doma. A teď už bude mít Teta I. klid. Už bylo na čase“ říká Teta II. "Už to bylo hrozný, jen ležel na gauči, slintal, kadil do plen. Už to má Chudák Teta I. za sebou, konečně."
Sedím a před očima mi letí minulost, jak splašený film. Strýc v mnoha podobách - Hasič, co se uměl opít tak, že ho kamarádi přinesli domů na dveřích od záchodků z hospody, ale druhý den, jen co se rozednilo, už vyrazil na pole. Pytlák co mi jako klukovi ukazoval malorážku, se kterou občas vyrazil k Labi. Pak bylo srnčí na smetaně. Pak starý „pérák“ a ta jeho motorka, na který jsem si jako malej kluk hrál na cestovatele.
Pak dlouhá pauza, co jsem se motal svým životem a na Strýce si ani nevzpomněl. Potom, po letech, ta dvě setkaní během posleního roku. Jiskra v oku, když jsme se bavili o ženských po rozvodu. Ta mlha v jeho očích, když už jen ležel v plenách, jak špinavá kupa prádla v rohu cimry na gauči, a jen čekal. Už to má za sebou....
Nechci na nic myslet. Podle mě to má za sebou Strýc a možná to už věděl. Podal se láskyplné tyranii své Tety I. a ukončil to pro ní, aby neměla tolik starostí. Rok a je to.
Na pohřeb nejdu. Nechci vidět to, jak všichni děkují bohu za záchranu Tetiny duše ukončením tepu srdce meho Strýce.
Jdu si dál svým životem. Jen tu a tam zaslechnu, jak Teta I. teď žije. Je s mladými na výletě, všichni se snaží, aby zapomněla na hrůzný konec Strýce. Jsou někde v lázních. Prý tam bylo několik ExStrýců, co jí nadbíhali. Exstrýci s hůlkou a takovou tou jiskrou v oku...
Je mi z toho smutno. Já znal jednoho, co měl nějaké ty jiskry jestě před rokem a dnes "veselá vdova" si všímá jisker jinde.
To je minulost. Včera mi Teta I., která byla na návštěvě u Tety II., vypravěla, jak ten gauč v rohu cimry, co vyhodila, když Strýc zemřel proto, aby už jí to nikdy nepřipomínalo ty hrůzy, se rozhodla vrátit na své místo. Už jí to přešlo. Plánuje, že si tam odpoledne lehne, natáhne si nohy a odpočine si. Je to prý lepší než v křesle.
Je mi to divné, přivřu oči: „ Takhle to před rokem začínalo“.. Prý Syn jí říká, že by si měla lehnout, odpočívat, sehnal jí prášky na uklidnění....
Strašlivý scénář, láska, starostlivost, zájem o pohodlí? Co je skutečnost?
Hrozný ráno, takovýhle myšlenky. Blbost, dám se do něčeho. Nic moc se mi nechce. Vezmu auto, zajedu někam pryč od lidí, pustím si dobrou muziku v autě, otevřu plechovku kafe, píšu si poznámky ze života ha ha :o)).
Pak si představím, že až se za pár hodin vratím v botách a ještě živý. Moje přítelkyně se na mě podívá smutnýma očima plnýma pochopení pro moji dnešní náladu. Zastoupí mi cestu a podívá se na moje boty. Jemný signál toho, jak se dá chlap snadno odzbrojit - vezmi mu boty, nech ho jen v ponožkách. Ještě lépe dej mu bačkory a je hned poloviční.
Ne bosé nohy. Na boso se dá dobře bojovat a bosý chlap se cítí silný tím, že je v kontaktu se zemí. Ponožky mu berou stabilitu, směšně v nich klouže, zkracuje krok do slabošského cupitání po naleštěné podlaze v pozici neurotické gejši.
V bačkorách je to ještě horší. Smrádek, ale teploučko, úplné odevzdání se pohodlí cizí péče „o)) Kastrace vlastním pohodlím.
Skloním se před mou Přítelkyní, zuju svoje boty, sundám si ponožky, pro kontakt se zemí, jsem svobodný muž, který se chce dobře cítit a mít zemi pod nohama.
Usměje se na mě, mile, starostlivě. Zavede mě k pohovce a jemně mě vyzve k odpocinku. Ne k živelnému řádění hormonů s doteky s ní a se zemí.
Sednu si. Nedůvěřivě, ale přeci. Zase milý, chápající úsměv, přináší mi deku. Abych si mohl v klidu odpočinout. Zvedá moje nohy. Ty ztrácejí kontakt se zemí. Balí je láskyplně do deky.
Už nemám kontakt se Zemí, není to po ráně od soupeře. Stačilo na to pár usměvů, nějaká ta nabídka pohodlí a lásky.
Nechal jsem se odtrhnout od Země dobrovolně.
Pryč, pryč.... Nohy na zem, bradu vzhůru. Ne být bradou vzhůru. Nenechat se ovládat blbou náladou, ani láskou a opatrovnictvím...
Ven.. tam, kde se dá umřít ve stoje a v botách.. To je smrt pro muže. Boty jsou to brnění proti pohodlné smrti.
Divný den... Ale někdy se to stane, i tento den přejde, tahle nálada skončí, tak proč sundavat boty a ulehnout?