Počem ženy touží

Zdroj ilustrace: http://www.pbase.com/manny_librodo/image/66483905
Po čem ženy touží?
Dneska ke mně přijel kamarád pro motorku. Nedávno jsme ji sehnali. Nemá zatím, kde parkovat, tak je u mě a z mé garáže vyráží do Světa. No do světa, vlastně se učí znovu "jezdit kolem komína".
Ale dneska je to nějaký jiný. Koukám na něj. Přibalil i nějaký bag. To bude asi na déle. Ptám se: "Kam vyrážíš?" Jen se potutelně usmívá. Nechce se mu do toho. Směji se, je to jasné, je v tom baba. Jsem zticha, tak to chlapi dělají.
Jsou věci, o kterých se nemluví, dokud sami nechtějí. Balí a já na něm vidím, že by začal, kdybych mu dal "udičku". Má ji mít. "Kam jedeš za babou"? Ptám se s opravdovým zájmem. Známe se už dost dlouho na to, abych věděl jak na tom je. "Na sever Vávro, na sever", usmívá se. Já taky, udička zabrala. Přidám další návnadu. "Dáš douťas?" ptám se a čekám a nabízím. "Jo." Chytl se :o))
Zapaluje si, chvilku přemýšlí a pak začne. Seznámili jsme se na Seznamce. Nevím přesně o čem mluví, ale rybaření, to chce trpělivost. Potáhne. "To je seznamka na webu." Ticho, taháme lahodný kouř. Já si představuji, jak brousí po nocích na webu, on určitě něco jiného - asi dnešní večer, soudím podle skleněných, trochu vytřeštěných očí. Trpělivost, říkám si.
Máme takovou partu. Scházíme se s klukama a předáváme si poznatky. Nevím zatím, o čem je řeč, ale klukům je kolem 50ti. Sranda. Jo, nejsem na tom lépe :o)) Jen nechodím do téhle party a na Seznamku. Směji se a kámoš si toho všimne. "Co se telíš vole? Jsme tam všichni. To není tak jednoduchý, jak to vypadá." Super i třetí háček - neodolatelný, trochu provokativní úsměv, se chytil. Tak pojď hochu, jak to chodí? Trpělivost přináší ovoce. Dokouřili jsme. "Dáme ještě jednu?" Ptám se. "Jasan."
Ptám se: "Hele a co probíráte s klukama? Jak na webový baby?" "Jasně. Je to Velká hra vole. To není úplně jednoduchý." Jsem zticha, poslouchám a snažím si dopředu představit, co přijde. Představuji si, jak tam dělají ze sebe chlapáky, jak jsou skoro dokonalí :o))
Vzpoměl jsem si - a to už je dost dlouho - když dcera s něčím podobným začínala, jak se tam přihlašovala jako "brunetka", i když je spíš blodýna :o)) Tenkrát jsme to snad dost spolu probrali. Asi jo, už je jí přes dvacet a naštěstí si udržela odstup. Ukazoval jsem jí, jak snadno se tam "nějakej hajzl" ukáže jako PRINC a jak by si mohla docela snadno "zadělat na problém". Buď měla štěstí, nebo to zabralo, ale zaplať Pánbůh - nic se nestalo.
"Víš, je tam taková hitparáda." Směji se a představuji si jeho fotky v trenýrkách - má trochu bříško a sešlápnutá ramena - jak tam visí na nějakém žebříčku. "Ty si vůl", jako by mi četl myšlenky. "A jak si STOJÍŠ", hecuji. "Vole, náhodou dost dobře", říká trochu uraženě. "Fakt?" provokuji. "Jo fakt", odsekne mi. Musím přestat nebo odjede a já nebudu vědět, jak to chodí v kyber světě. "Ne fakt", přesvědčuje mě.
"Povídej, jak se to dělá", házím mu rukavici. Zvedá ji. "Hele s klukama, a všichni mi to potvrdili, jsem přišli na to, že s tou "50" jsi v hajzlu". Směji se, jen tak. "Tak jsme to tak lehce řízli, o trochu, 45 ještě jde. A taky hodně záleží na fotce. Kámoš nám dělá fakt dobrý ve photoshopu." Nevydržel jsem a začím se řechtat:" Myslíš ty kyber liposukce na ksichtě? A pupky, ty vám taky odsásává, Řechtám se na celé kolo." "Jsi vůl, kostatuje", a jde si přivázat balík na motorku. Pořád se řechtám, teď už ne těm kosmetickým úpravám, ale tomu, co udělal za balík na motorku. Žádný bandalír, tuhý, pravidelný, pevný, ale takovou divnou zvadlou housenku. Je to fakt sranda. "Vole jsi vůl." Uklidňuji sebe i jeho a vybízím k dalšímu vyprávění. Nedá to moc práce.
"Fakt si stojím dobře", snaží se mi přesvědčit. Salva smíchu, to je to, co ode mě za to ujištění dostal: "Asi jako ten tvůj balík." "Jsi vůl. Fakt, věř mi, není to sranda se tam chytit. Musíš to trochu upravit." Zase ta moje představivost - jede na plné obrátky, je fakt že photoshop by z toho zsvrklého smutného balíčku udělal chlapáka nadopovaného viagrou. Skoro z těch představ brečím.
"Fakt, musíš zaujmout hned prní týden, abys sbíral body", trpělivě mi přes moje řehnění vysvětluje. "Tak jsem tam dal, že jsem majitelem reklamky, dobrou fotku, jo taky jsem napsal, že jsem radní." Směji se, jasně jedno PC, sem tam nějaký plakát se dá nazvat "reklamkou" a nelže, je radní. Vlastně, když o tom přemýšlím, to není tak špatná nabídka, už ji vydím: Photoshop portrét, majitel reklamky, rozvedený s dospělým synem mimo domov, radní.... To fakt zní dobře. Přimhouřím oči a snažím si to představit z pohledu té holky (nebo ženské) Opálený, urostlý, jemně prošedivělý pětačtyřicátník, z reklamky, ne, majitel reklamky(!), na pozadím vidím jako v mlze baráček, bazének, vlastně spíš bazén. "Dobrý", říkám a "myslím to upřímě". Už ho vidím, jak stoupá po žebříčku kybernetické popularity výš a výš. "Co kluci?" povídám, "jak jim to jde?" Neznám je, ale dovedu si je představit. "Dobrý", říká, "chytaj se. Jestli chceš jedu se teď k jednomu podívat. Má tam tu, co sbalil, už u něj přespala a jsme domluvení, vždycky si je ukážem." Trochu mi zamrazilo. Podíval jsem se na kámoše, docela rána proti tomu, co jsem si před chvílí představoval na kybernetickém žebříčku. To jedu, to si nenechám ujít. Takovou předváděčku.
Jedeme. Jsme tam za chvíli, kámoši jsou skoro z jedné vesnice. Je tam. Docela dobrá. Slézáme z motorek, "kámoš" už nám jde naproti. Je v županu, ona se pomalu loudá za ním. Je oblečená, vypadá jako na odchodu. Ptám se kámoše, jak měla vypadat. O něco mladší, o něco štíhlejší, ale jde to. Jsem tak nějak z toho v rozpacích. Ten kámoš mého kámoše nás představuje. Ona se usmívá. Vysvětluje jí, že kámoš si koupil motorku a přijel mu ji ukázat. On taky chce motorku, vysvětluje jí. Usmívá se o trochu víc. Asi se jí líbí romantika motorek, dobrá zpráva. Stojím opodál, nevím jak se tvářit. Je mi jí trochu líto. Ona mezitím okukuje tu větší motorku (mojí, ale to ona neví). Kámoš se na mě divně podívá. "Tahle je moje" a hrdě se hlásí k svému "padesátikoňovému" objevu. No, moc jí to nevzalo. Větší je lepší. Toužebně okukuje ty velké válce do strany. "Jedeme", vyjel skoro naštvaně můj kámoš. "Jedeme", říkám a jsem docela rád, že ta kybernetická přehlídka skončila.
Na rozcestí se loučíme, já se vracím domů, kámoš jede na rande, teď ne v kyberprostoru, ale v realitě. "S tebou nebudu nikam jezdit", je to poslední, co od něj slyším. Jedu domů a přemýšlím o tom, co jsem dneska viděl a slyšel. Jsem z toho v rozpacích. Jak se seznámit s někým, kdo od samého začátku lže? Jak se pak potkat a vysvětlit, že jsem za poslední týden nabral deset kilo? Jak dělat, že se nic neděje?
Přijel jsem domů. Uklidil motorku. Zapálil si. Najednou jsem si vzpoměl, co mi nějak zapadlo, ale teď v klidu vylezlo ven. Ten kámoš má přesně standardní úspěšnost. Z pěti, se kterýma začal, dvě se chtěly potkat. Jedna přijela a na druhé schůzce si to rozdali. To je prý standard, aby se vědělo, jestli to má cenu. Kouřím a říkám si, že ten kyberprostor je rychlý, účinný a co je důležité - předvídatelný.
Jdu domů, zapínám si PC a píši do vyhledávače: Po čem ženy touží...